auktoritativní pravidla neh auktoritativní vzory,
pravidla ta opírající.

Ideálním cílem dogmatického kritika Jest naprostá
objektivnost soudu - a tu spočívá další podstatný
rozdíl jeho od kritika historického. Zřetel kritikův
obrácen jest toliko k literárnímu dílu, osobnost
spisovatelova se všemi svými životními vztahy ho však
na dohro nezajímá, ba kritik míní na ni vůbec
zapomenouti: vytržena z vývojové řady, odloučena od
svého tvůrce, vyňata z pomčrů, za kterých vznikla,
stává se před takovým soudem kniha čímsi
ahsolutivním, nejpřísněji věcným. Není pak divu, že
kritikové dogmatičtí lnou zpravidla zvláštní láskou k
literatuře neosobní, kde básník dovedl zcela zmizeti za
sv)'m výtvorem a potlačiti své já se všemi jeho
zájmy, náklonnostmi a city. Brunetiere úplně
přirozeně obrátil se nepřátelsky proti sobeckému
individualismu moderního písemnictví a postavil naopak
za vzor neosobní, typické slovesné umění XVII. věku,
kdy vyřčeno bylo Pascalem statečné a přísné slovo,
že j á jest vždy hodno nenávisti.

Leč zdůrazňuje objektivnost soudu, dogmatický
kritik se zavazuje tím také sám: musí potlačiti,
pronášeje kritický úsudek, všecku osobní předpojatost
či přátelskou sympatii k auktoI'U rqzebíraného díla,
musí očistiti svou intelektuální činnost od přízvuku
citového, ať již teplé blahovůle, nebo chladného
nepřátelství- i on musí ustoupiti do pozadí. Jest to
závažný požadavek, k jehož splnění třeha silné mravní
vůle a přímo hrdinské sebekázně, ježto každý dojem
estetický jest téměř bezděky provázen citem lásky
či nenávisti k původci díla, pokud jej blíže známe
a zejména pokud patří k našim vrstevníkům. Někteří
kritičtí subjektivisté zašli tak daleko, že tato bez-