Leč umělecký vůdčí ideál nebývá vždy spatřován
pouzc v řecko·římském starověku; také určitá období
moderního vývoje slovesného bývají občas
povyšována na doby klasické, a novověcí spisovatelé
platívají za nepřekonatelné mistry. Jmenovitě ve Francií
pohlížejí tradicionalisté takto na "velké století"
Ludvíka XIV., uprostřed romantiků Desiré Nisard, za
vlády naturalismu Ferdinand Brunetiere ukazují
k XVII. věku jako k ideálu myšlení, tvorby i formy
a měří soudobou literaturu přísně hodnotami dohy
Pascalovy, Racinovy a Lafontainovy. V Nčmecku
přisuzuje se podobné auktoritativní místo výmarskému
klasicismu: díla Goethova a Schillerova, hlavně z
období jich. společného působení, kdy studiem antiky
a filosofickým prohloubením dospěli oba slohu
typického, prohlašují se za závazné vzory trvalé ceny.
V dějinách literárních není vzácností případ, že
spisovatel, jenž původně byl odsuzován jako rušitel
všech pravidel a jako odpúrce veškerého ideálu klasi·
ckého, stane se posléze sám klasikem a poskytuje
mÍadším generacím svými díly soustavu nov)'eh
zákonů a norem; tato paradoxní čest, jíž se za
romantiky dostalo Shakespearovi, stává se za našich dnů
vždy vydatněji údělem Flaubcrtovým.

Veškeré úsilí dogmatického kritika směřuje k tomu,
aby si opatřil dokonalý soubor estetických pravidel,
dle kterých možno hodnotiti díla básnická, jakýsi
krasovědný, obecně platný zákoník, před jehož
soudnou stolici poháněni jsou spisovatelé a jejich v)'tvory.
Předpisy obsažené v tomto estetickém kodexu~ mají
platnost normativní, neboť kritický soudce na rozdíl
od posuzova tele historického se netáže po
podmínkách, z nichž slovesné dílo vzniklo, nýbrž vyšetřuje
toliko, zda vyhovuje podIilínkám, které ukládají

35