k tomu, aby zjistil, pokud spisovatelé skutečně šetři
těchto zásad a aby jim kladl je co nejdůrazněíi na
srdce. Vše to hoví jasnému, sti"ízlivému, přímočarému
duchu francouzskému, a tak klasicism s prlivodní
kritikou dogmaticky krasově dnou jest povýšen na
národně kulturní směr francouzský ve "velkém
století" a z tohoto středu rozšíří se po celé Evropě,
kdež až do doby romantické literaturu neobmezeně
ovládá.

Leč ani romantika neučiní konec Jeho panování.

Občas provedou jeho obnovu duchové karakteristi·
cky francouzští, kteří usilují o tradiění záchranu hod·
not národně myšlenkových. Mimo hranice francouzské
dochází estetický dogmatism (někdy zbaven
klasicistské příchuti) vzkříšení zprJ.vidla tehdy, když v
literatuře pronikají vítězně tendence rozumové, a když
umění jest ochotno poslouchati předpisů vědy neh
filosofie. V podobě velmi zkalené dochován jest
krasovědný dogmatism v běžných projevech rázu spíše
novinářského než uměleckého, které platí za kritik,u
v obecném slova smyslu; referent mluvě o knize neb
divadle prostě vyjadřuje svou libost neb nelibost,
při čemž opirává své soudy o všeobecně uznaná
pravidla uměleckého krásna, neb o shodu posuzovaných
děl s výtvory pokládanými za klasické. Někdy,
mluví-li se o literární kritice, míní se právě jen tato
kritika dogmaticko-estetická, jež také vývojově stojí
v řadě přední; dogmatičtí soudcové estetičtí zahajují
zhusta v národě svém kritiku vyššího slohu, Boileau
ve Francii, Lessing v Německu, Josef Durdík u nás.

Předpokladem kritiky krasovědné vůbec jest este·
tika; tato dává teoretické východisko praksi
kritikově. Kritik se táže především, proč se mu literární
dílo líbí (-;i nelíbí a hledá důvody svého dojmu v urči-