dráhu, po níž k ideálu klasi(~nosti kráčel jak Goethe,
zahajovatel romantiky, tak Flaubert, její poslední
dědic a překonávatel.

Když filolog postoupil až k prvním náčrtkům díla,
stane před záhadou básnické koncepce, a tu
postupuje úkol, přesahující jeho síly i prostředky,
literárnímu psychologovi.

Když humanisté vlaští všestranně pi"ipravili půdu,
když ve klasicisující Francii učinil Josef Justus
Scaliger první velkolepý rozle t, za nímž následovaly
méně smělé a méně šťastné pokusy starožitníků a
tekstových kritikú holandských XVII. století, zrodil
se největší mistr kritiky filologické R i cha I' d
B e n t I e y (1662-1742), pi"edstavený Trinity
College v Cambridgi. Bentley byl pravý syn věku
osvícenského a při tom ryzí Angličan; nad to přisuzuje
se mu příznačný temperament filologický se všemi
jeho přednostmi i vadami. Břitký, neúprosný rozum
řídí jeho veškerou činnost věnovanou rovnoměrně
řeči i literatuře řecké jako latinské: Bentley bystře
vyhledá mezi rukopisy správné prameny, přísnou
kritikou je zhodnotí; na mistrovské. té heuristice a
kritice založí svúj výklad, který s dialektickou
přesvědčivostí dovede až do důsledků, aby z nich
neodpustil ni písmenky, jsa bezohledný, příkrý a
velkopanský, ale vždy za drsnostmi nesnášenlivého a
duchaplného učence se rýsuje veliká osobnost. Bentley
byl geniem v kritice konjekturální, v níž logiku a
metodu povýšil nad dotud ovládající ohledy k
výrazové eleganci a v níž často podceřlOval pomoc
kritiky diplomatické. Leč v proslulých vydáních
KalIimacha, Terentia a Horatia nespokojoval se
naprosto kritikou tekstovou; kam sáhl, ukázal se
mistrem. V hadání metrickém, mluvnickém a
lite
27