biblickou, jejíž dúsledky mají též pro náboženský
a církevní život daleký dosah. Od doby romantické
podrobují učenci kritice filologické také dila
národních literatur a to nejen památky starožitné jako
Píseň o Rolandovi neb Nibelunky, dochované v
rukopisích, nýbrž i díla novější, šířená tiskem, na př.
dramata Shakespearova, tragedie Racinovy,
Goethova Fausta - požadavek, . abychom významný
výtvor slovesný znali v původním, pravém a přesném
znění, jest uznaným předpokladem vážného studia
slovesného. Takto stala se filologická kritika
nejdůležitější průpravou vědy literární.

Nežli filolog přistoupí k zjištění přesnosti a
původnosti některého slovesného díla, než počne je rozbírati
dle různých vztahů a než se pokusí nahrazovati
nesprávné č~sti v tekstu zněním správnějším, musí
především literární památce plně rozuměti.
Filologická nauka o tom, jak slovesnému dílu rozuměti,
slove her m e n e u t i k a (od řeckého slovesa
€(!!1,'I]VEVEW t. j. vykládati, tlumočiti) a jest podmínkou
správné kritiky vůbec, proces sám nazývá se in t e
rp ret a c í (od latinského interpretari, t. j. vykládati)
nebo ex e g e s í (z řeckého f;fjY'I]atS t. j. návod,
poučení), a to s tím rozdílem, že interpretujeme tekst
cizojazyčný, kdežto exegesí snažíme se všestranně
doložiti tekst srozumitelný, dochovaný na př. v naší
mateřštině. Mluvnice ,a slovník učí nás, kterak
rozuměti dílu j a z y k o v ě. Jde-li o spis cizojazyčný,
jest překlad vhodnou pomůckou přesného
porozumění jazykového, avšak i při díle složeném v
mateřštině dlužno především dbáti, abychom je
pochopili dle slovního znění, zvláště užívá-li spisovatel
jazyka starobylého, nářečí, výrazů technických,
novotvarů a pod. Po interpretaci jazykové náslcllujc

19