\'idla - tato její činnost zdá se primo vražednou
každému čistě uměleckému pojetí, každému pravému
básnickému vznětu.

Nepřátelský dualism, zející meZI tvořením i
vnímáním básnického díla a mezi kritickým soudem
o něm, zůstává potud nepřeklenutelným, pokud
očekáváme od zabývání se poesií a literaturou vůbec
toliko potěšení a rozkoš; není dojista náhodou, že
krajní požitkáři umělečtí v XIX. století popřeli
rozhodně nutnost, ba možnost kritiky vůbec. Jakmile
však př·ipustíme, že výtvory slovesné nemají nás
pouze baviti a blažiti, n:i'brž poskytovati nám hlubší
pohled do dílny lidského ducha, objasňovati nám
ústrojenství společnosti, vzdělávati naše porozuměn,
dějinám a životu; jakmile si uvědomíme, že knihaí
báselI, drama nejsou libovolnými plody šťastné
náhody, nýbrž výsledkem procesů a vztahů řízených
zákony; jakmile přiznáme možnost, neb i prospěšnost
studia literárního - přestává býti kritika
nepřítelkyní poesie a vstupuje do jejích služeb, aby
upravovala cestu správnějšímu, jasnějšímu a bohatšímu
chápání slovesnosti.

Pojmeme-li kritiku v tomto smyslu, pochopíme
rázem, že kritisovati t. j. pronášeti zdůvodněné soudy
o způsobě, hodnotě a vnitřní souvislosti děl
literárních, není libovolným projevem chvilkového dojmu,
osobního zaujetí neb nahodilého rozmarů, nýbrž
vážným úkonem činnosti naukové. U národu s
pokročilou kulturou slovesnou ozývá se vždy znovu
zásadní spor o to, zda kritika jest vědou či uměním.
K této složité otázce sotva kdy bude nalezena
odpověď jednoznačná a obecně platná. Nelze zajisté
popříti, že vnímání, pronikání a prožití díla
básnického pl'cdpokládá určitý stupeň umělecké vlohy,

9