ÚVOD.

K básnictví, k literatuře, k 'slovesnému umění
př'istupuje valná většina čtenářú s radostnou
důvěrou, se srdečnou láskou, ba se zbožnosti; škola
i kniha, běžná tradice a hlavně vnitřní potřeba
vychovaly tento vztah, jemuž nedovede ublížiti ani
občasné zklamání, provázející bezděky čtení děl
literárních. Bylo by však příliš smělé, kdybychom
se odvážili tvrditi, že podohnéc'ity,phovají i vzdělaní
čtenáři ke kritice, jež bývá občas, nk"zývána nevlastní
sestrou poesie neb blahosklonně poctívána hodností
desáté Musy. Právě naopak: často ti, kdož se honosí,
že milují poesii a písemnictví' vůbec láskou zvláště
hlubokou a vroucí; hledívají na kritiku a snad ještě
více na kritiky s patra. Básníci sami pociťují k ní
odpor téměř pudový. Největší básník světový
Goethe, mezi jehož pozdními statěmi najde se
nejedna úvaha, plná povznesené moudrosti kritické,
napsal v mladosti pověstný verš: .,Zabte toho psa,
jest to reeensent!" Z básní Jaroslava Vrchlického,
jehož neobyčejná kultura slovesná projevila se
hoj
7