Pak přijímá na zamlžených horách českých Krkonoš,
na písčitém břehu poněmčeného moře na severu zcela
konkrétní poselství smrti: "Vln osm nemůže zmoci Č
devátá vezme tě v plen! - Devátá vlna smete Ř
II čím osm' hrálo si, - devátá vlna nese, - však živé
nenosí, - devátá vlna zavře - mdlá' ústa na věky.
A upíráš své oči - na moře bezděky." Vzpomínka na
ztracený domov a mrtvé rodiče, nekrologický pozdrav
velkým nebožtíkům, loučení se s dary přírody, náhle
znovu opojné, toto vše pomáhá tomu, aby smrt rostla
před básníkovými zraky v podobě srostité, velká,
nikoliv však děsivá. 'Básník vzpomíná na svého poutníka
Mora a beře jeho hůl do ruky. Mimoděk připomíná
závěr Máchova Máje o poutníku, jenž "zachází za onou
v obzoru skalinou". Jmenuje ji literárně a seversky:

Thule. Ale 14. máje 1931 jsme měli zvěděti její název
zeměpisný: byly ty barevné útesy ostrova Lopudu
v modrém Jaderském moři.

Z četných slov, jež byla pronesena li napsána po
smrti Viktora Dyka, nejpregnantněji zní věty jiného
českého poutníka k Absolutnu, básníka Jaroslava
Durycha:

"Odešel básník, jehož verš měl vůli ocele,
vznešenost bronzu a zvuk zvonu. Odešel poslední rytíř
českého ducha, poslední věrný. Odešel člověk, který ze
všech nejlépe a nejvíce miloval vlast. Smrt ho nala,
ne starajíc se o nás."

Úsudek ten, ač má patos projevů nad hrohem,
postihuje jádro a smysl složité osobnosti Dykovy,
to, co bylo jedinečné a nenapodobitelné na suhtilním
lyriku, na hledači nových cest v románové psychologii,
na neunavném experimentátorq dramatickém: vysoký
mrs ••.. lJÍ rod a řád Viktora Dyka, jeho výhradnou službu
nároonímu ideálu, hásnický karakter mistra českého
slova. Nikdo z jeho druhů netkvěl tak pevně ve své
dohě, nikdo ji nepřerostl do té míry, jako Viktor Dyk,
básník rytířllký.

31