Čeští spisovatelé, jimž se po národním převratu vedle rychlých úspěchů domácích dostalo štěstí neznámého jejich předchůdcům, že je také cizina překládá, čte a divadelně provozuje, náleží myšlenkově k typu, o němž platí 61oso6cké označení: relativisté. Neuznávají ani v okruhu ideovém. ani v oblasti mravní trvale platných ideí, nezávislých na stavu společenském a na duchu doby, naopak stejně zálibně jako obratně ukazují, jak sociální vývoj, technický pokrok, h08podliřské přeskupení postupně otřásají věrou ve všecky desky hodnost abRolutních, jež dotud byly uznávány a ctěny s vážností takřka náboženskou. I když pronášejí své mínění s jakousi radostnou skepsí a rozmarnou resignací, nedovedou zatajiti, že na dně tohoto kritického poznání zeje a čiší ilusionismus, ne-Ii přímo nihilismus, otřásající samými základy života. Snaží se zachrániti odtud do praktické normy, kterou sami nazývají pragmatismem a dodávají této americké nauce podoby populárnější a přijatelnější tím, že ji slučují se sociálním humanismem, který dobře hoví domácí tradici. Podle jejich pojetí nemá praktický čin menší cenu než myšlenka, a tuto dlužno hodnotiti podle toho, pokud jest prospěšná životu: zříkajíce se věčnosti, chceme sloužiti časnosti a tkvěti stejně skromně jako oddaně svými kořeny v této zemi, z jejíž půdy vyrůstají drobnější pravdy, přístupné omezenému lidskému poznání, ale zároveň určitému společenskému okruhu. Tyto zásady hověly jak duchu těsně po válce, který toužil po klidném ovzduší pro okřívající Evropu, tak průměrné národní povaze české, která se přiklání spíše k praktické stránce života a nerada se zahloubává do složitých problémů a metafysických záhad - odtud i popularita těchto relativistů, jimž nadto byla dána zvláštní schop 3