ván primo za prototyp této skupiny; mene správně
voleny jeho pseudonymní "Písně z práce" za zvláště
karakteristické pro jeho genrovou tvorbu: jsou to skutečné
písně ("Rollenlieder"), které skladatel vkládá do úst
postavám ze světa pracovního. Pro názor o sociálních
otázkách jsou tu dva karakteristické rysy, jimž
Klášterský zůstal i později věren. Nerozlišuje práci podle
hospodářsko-výrohních poměrů a nechce viděti ve
vrozeném optimismu rozporu mezi zaměstnavatelem a
zaměstnancem - celá knížečka vyjadřuje radostné
vědomí solidárnosti všech, kdožkoliv pracují a odtud i
nadšení pro práci přinášející požehnání. Značí to jakýsi
krok nazpět i vůči "Lešetínskému kováři", jestliže se
zcela stejně hodnotí práce samostatného živnostníka jako
činnost továrního dělníka neb strojvůdce ve službě
veřejné, a jistě hyl v této době životní pravdě blíže
Klášterského mistr Sládek, jestliže do "Modlitby dělnické"
vkládal vzdornou žízeň sociální spravedlnosti, než jeho
žák, který v "Modlitbě dělníka" prosil jen za rovnou
sílu pro všecky pracovníky bez rozdílu. Antonín
Klášterský napsal později (zvláště v "Pražských motivech" a
v cyklu "Několik písní z práce", v knize "Cestou podle
moře") několik zralejších a jadrnějších sociálních
motivů, kde se zamyslil jmenovitě nad tvrdou osudovostí
strojů, které živí a zároveň ničí dělníka, ale jeho
elegický kvietismus nedopustil, aby sociální otázky a
rozpory vyrušily ho z uměle vybudované a žárlivě střežené
soukromé i rodinné pohody citového a často
přecitlivělého vychutnavače skromných darů harmonického života,
svorného to ideálu českého měštanstva hluboko do let
devadesátých.

Jak reflexivní lyrika, zabraná do obecných otázek
veřejného života a sociální skutečnosti, tak básnictví
genrové, popisující drobné fakty a nepatrné zjevy
všedního světa, jest zároveň projevem společenského
zá
66