v své hrudi měj si, jakou sám chceš, víru."

"Ó žíti jako národ volný, který
sám určuje si dějinami dráhu,

se moci rozmáchnout od svého prahu
a moci na vše rozletět še směry;

mít syny reky, reků matky dcery,

jíst volně vždy chléb, pít krásy vláhu,

v klas vidět růsti každou zdravou snahu,
v den vidět růsti každý soumrak šerý!"

Básník se nezmiňuje ani o politické formě
samostatnosti národní, ani nenaznačuje budoucího vztahu
kmenových částí národního tělesa k sobě a celku, k
sousedům pokrevným i nepřátelským - těchto politických
realit nesmíme od něho očekávati. Zato se vrací stále
k požadavku a naději klidného zabezpečení v pocitu
jistoty, která by spínala pokolení a dědila se v nich (
proti hrdinským ideálům Nerudovým, Sládkovým, Če.
chovým, hlásá spíše ideály občanské s přízvukem
kvietismu. Ačkoliv se opětovně obrací proti historismu,
přece se hlásí k programu státoprávnímu i s blouzně·
ním o svatováclavské koruně a třeba se s důrazem
ozývá proti jakýmkoliv ústupkům územním, opakuje
v duchu energetického posivitismu se Sládkem a Kol·
lárem odpor proti vlastenectví teritoriálnímu. Jestliže po
stránce výrazové mohly "Hlasy v poušti" rušiti svou uče·
nou, mnohdy zbytečnou a namnoze násilnou dekorací
kosmopolitickou a citově zoufalými žalobami, nářky a
kletbami do přítomnosti a jejích nositelů, mohly
naopak hověti náladě vrstevníků stálým důrazem na čino.
rodou energii a odvahu ke skutku a pak naléhavou
výmluvností svého demokratismu ("ty srdce mého lidu,
váso zlatá!"). I zde, ve stálém střídání politické skepse
a politické víry, se projevuje spíše náladový cit než dů·

57