pro revoluční pokusy všecky, pro bouři spartacovskou
jako pro selská povstání, neliše mezi stavy a národy,
kteří se v odporu k útisku účastní "té velké, pravé, svaté
revoluce", z níž by si byl přál odmysliti "svist nahých
mečů a stín guillotin", nejinak než Sv. Čech. S ním
souhlasil i v tom, že vzestupu civilisace nikdy nemínil
obětovati národní jazyk a národní stát a že přísně káral
ty, kdož se proti tomu prohřešovali, ať sluli Hadrian či
Alfréd Velký; stejně jako se nikdy nepropůjčil za
hlasatele imperialismu, který plyne z nacionálního
sehevědomí, tak nikdy nevyjadřoval kosmopolitismus, pokud
by značil úhonu národnosti. I v tomto spojení
demokratičnosti s národností byl typickým synem své třídy, své
doby, své země.

Jsa ve věrné shodě s tímto životním prostředím,
důsledným liberálem pevně individualistických základů,
choval, zároveň s obdivem pro každý svobodný projev
myšlenky, hlubokou nedůvěru ke vší autoritě, ať
náboženské, ať státní a porozuměl proto jen velmi neúplně
středověku, kde odbojníci a kacíři ho zajímali více než
vyznavači a světci, a kde pýcha ho uchvacovala spíše než
pokora; tu se ocital v stálém rozporu se Zeyerem a jeho
romantickou gotikou. Se shovívavostí značně
nekritickou vítal každou myšlenku objevitelskou neb
vynálezeckou, a to i v oborech, jimž zpola nerozuměl, a v tomto
optimistickém naukovém enthusiasmu, který propuká
zvláště v knize "Sfinx" ("v sve ruce lampu, která sluje
věda, duch lidský neunav ně dále kráčí"), stále mísil
romantické vytržení nad aktem tvůrčím s praktickým
hodnocením pokroků a vynálezů, usnadňujících život
pospolitý. Opěvoval parní lokomotivu a elektřinu, ale
také mlátičku a šicí stroj neméně výmluvně než
pyramidy v Meydunu a kolosy v Gul-Gulé. Mezi "moderní
majáky", které jeho mistr Baudelaire vybíral výhradně
z okruhu uměleckého, řadil vedle Goetha, Huga a

53