veřejného; jen občas tryskne v uhlazeném útvaru znělky
paprsek sentimentální účasti s trpícím chuďasem.

Tím významnější jest, že se v tomto období čirého
a někdy až akademického umělectví Sládkova probouzí
se silným vědomím odpovědnosti jeho sociální poz~r·
nost, a to stejně o sedláka jako o dělnického proletáře,
kteří jsou mu rovnoměrně důležitými složkami lidu. Ně·
kdy užívá ještě učených a umělých symbolů, v jakých
si libovali Lumírovci, mluvě o "Kyklopu divém,
připoutaném k výhni, jak cetky kuje tam pro bohy lačné".
Jindy však nachází prostý a hutný výraz blízký lidové
písni pro věčnou práci oráčem, pro rodný erb lidu, "jímž
klas potem zrozený a větev hlohu," pro správné
poznání o skutečných a domnělých pánech ("Člověk pán
je země - hlas však praví ve mně: - Lidí pán je
Bůh"). A zpravidla se na této cestě dobírá účinné,
jednoduché, pádné monumentality.

Tak si sám v letech osmdesátých připravil půdu pro
dvojdílný breviář českého demokratismu, "Selské písně"
a "České znělky", které se staly východiskem nové
tradice pro politickou a sociální lyriku českou. Sládkovo
selství jest hrdě sebevědomé vůči pánům a mužně
pokorné před Bohem; jeho loyalita k panovníku jest
zatrpklá. Občasná vzpomínka selského poddanství zvyšuje
vlastní hrdost, a vědomí rodové starobylosti se zahrocuje
proti šlechtě; kult půdy, přesvědčení o významu práce
o ní, pocit věrnosti dodávají stále nové síly do krušného
životního zápasu. A zcela podobnou intonaci má
politická meditativní lyrika Sládkova, vměstnaná po vzoru
Kollárově a Šolcově do útvaru znělkového. Sládkovo
občanské češství se netají ani protihistorismem. ani
vědomím přirozenoprávním; oslavu jazyka a národnosti
prohlubuje kultem půdy a krve, které posvětila tradice;
sociální rovnost jest mu zárukou pravého národství.
Nelze se však zbaviti dojmu, že pro tento střízlivý,
sebe
47