chcem v lásce s blížním žíti,
kdož, nevěřící s věrou,
jdem k věčnu zemí šerou
za hvězdou, která svítí

nám v pochyb vlnobití -:
6, vtělit pílí ruky,

co rtoma hlásáme,

v šik jeden srazme pluky
své známé, neznámé!"

Tato závěrečná fáze básníkova myšlení, silně
určovaného prvky citovými, není fází vrcholnou. Mluví k nám
z ní unavený stařec, stojící již stranou života a volající
především po klidu a míru; to potvrzuje i slovesný tvar
jeho projevů, z nichž žádný nevyzrál ani k hutné epice,
ani k dramaticky řešeným konfliktům nadhozených
rozporů dialektických. Z "Modliteb k Neznámému" nic ne·
svědčí o této podstatné změně základního stanoviska do
té míry jako duma "Na Řípu", kde do
vlasteneckopolitických úvah zaléhá motiv náboženský jen podružně,
a to apostrofou věčného Tajemství, pronášenou slovy
velmi příbuznými válečné "Modlitbě" z "Jitřních písní".
Synthesa našeho národně politického vývoje s
úzkostlivým a přece nadějným pohledem do budoucnosti jest
umístěna do středu heroicky-idylické krajiny
středočeské, kterou Sv. Cech považoval za svůj vlastní domov,
ale co znamená více: básník ji postavil mezi dvě idyly:
staroslovanskou patriarchální selanku selské demokracie
a utopii všelidského sbratření, doby "příští jiných
zbraní, bez bojů, jež nám byly osudem". A tu se starostlivý
vlastenec zamýšlí nad palčivou otázkou poněmčeného
území a nad vítězným přívalem germánského živlu do
krajů kdysi českých, přívalem, který jakoby genius
praotce Cecha zarazil. Plně přesvědčen o etické hodnotě

42