doucnost Slovanstva, má ráz zásadně konstruktivní;
novinkou její v českém politickém básnictví jest, že
k stavebnímu i obrannému dílu národnímu z hlubokého
pocitu sociální spravedlnosti volá ony třídy, na něž bylo
dotud většinou zapomínáno. Jak v "Jitřních", tak i
v "Nových písních", z nichž ony jsou podloženy tuše·
ním blízkého eyropského konfliktu válečného ("Snad
zítra již spousta se snese - a národy oněmí v běse, ŕ
jen krvavá zařinčí zbroj; - ne slovem, - leč kovem
se rozhodne velký ten boj!"), tyto pak jistotou o
naléhavém převratu sociálním ("Jen ucho skloňte k půdě
kolísavé - jak výš se nese temný hluk a šum, - jak
rachot v hlubinách se blíže valí - a vyplnění chystá
teskným snům, - kdy společnosti krok se v bezdno
sveze, řád její slétne jako z karet dům"), přidružuje
Sv. Čech k vůdčím dvěma heslům Svobody a Lidskosti,
jichž nedopouští házeti v koš frází, heslo třetí: Práci.
Míní-li Svobodou především sebeurčení národní a
Lidskostí spravedlivost, ne pouze lidumilný soucit vůči
všem třídám společnosti, spojuje s oslavou, kultem a
obhajobou Práce zcela zřejmě čestné řešení otázky děl·
nické. Již r. 1886, před "Jitřními písněmi", zabavila mu
censura v pamětním listě "Dělnictvo sobě" skoro celou
výmluvnou apostrofu "Práci'" kde po odsouzení
zotročujícího zotročovatele dělnické třídy zazněla nadějná
výzva:

,,6 neochabuj! Vidím slavné příští:

Tvá síla vítězná ovládá zem,
poslední zlomky okovů tvých tříští
a v čelo pne ti světa diadém.

Do prachu smeteš všechnu ce tu planou,
již zdobila se líných sobců dlaň,

tvé mozoly se znakem šlechty stanou,

38