blému, zda společenské rozpory Evropy dlužno řešiti
revolucí se vší její bezohledností, či pozvolnou evoluci
s ohledy humanitními. Ale při tom velice zřídka dolehla
s podobně životnou názorností srostitá realita
proletářstva jako právě u R. Mayera.

S daleko menší konkretností než R. Mayer ve své
sociální baladě vyslovil druhý vynikající člen generace,
15pojující Májovce s Ruchovci, Václav Sole, v oblíbené
své formě, v Čechách nové, sociální deklamaci s
chansonovým refrénem, osobní a osobitý vztah ke třídě
dělnického proletariátu; sžil se s ním, aniž k němu
původem náležel. Demokratismus, který ve spojení s
horoucím nacionalismem slibují jeho "Zpěvy svatováclavské"
("z běd lidu strunu spletl jsem, bych lidem k soustrasti
zas hnul"), jest velmi široký, neboť s oslavou selského
venkova, žehnající tichým chaloupkám v duchu
idylické romantiky, dovede spojiti apotheosu dělnictva.
Tato "Píseň o ruce mozolné" zastírá překypující
emfasí skrovný obsah myšlenkový, v němž jsou prvky
sociální promíšeny s náplní národně buditelskou a oblast
civilisace hmotné prostoupena živlem kultury duchovní;
Solcovi běží spíše o chvalozpěv práce, než o obhajobu
dělníka a o účast pracovních sil v dějinách než o jejich
poměr k zaměstnavatelům - výmluvnost jest unášena
citem, nikoliv myšlenkou, když V. Solc horuje v řeč·
nickém slohu, k jehož průkopníkům v našem básnictví
náležel:

"Nad milenčino sladké obejmutí

mně dražší úsilné tvé postesknutí,

to vřelé, přátelské, vší šalby prosté,
že ruka s rukou v jedno srdce sroste,
ač z oka se mi při tom slza dere,
když vidím, cítím ty tvé jízvy steré,
a žes jak starý prapor rozedrána
mozolná ruko, budiž zulíbána!"

24