vůdcové úrovně Palackého neb Riegrovy? Míním stálý
vnitřní rozpor mezi státoprávními požadavky českými
a ochotou zřeknouti se jich alespoň částečně ve
prospěch velkorakouské myšlenky federativní a
mocenskěho postavení říše. Stanovisko státoprávní, jež
zastávali horlivěji konservativní Staročeši než mladočeští
liberálové, zakládalo se na onom historismu, který
F.ladoněmecky orientovaní Májovci zásadně zamítali;
vlastenečtí radikálové z Ruchu mu však dopomohli ochot·
ně k obnově. Není náhodou, že historický epos,
historická povídka, historický román, které v době Jaudy
Cidlinského, K. Světlé a V áel. Vlčka měly v našem
písemnictví jenom podružné místo, dospívají teď, v rukách
Sv. Čecha, V. Beneše Třebízského, Al. Jiráska a Zikm.
Wintra, svého rozkvětu, ale při tom neběželo o
historiuměleckou a romantickou, která se snaží vzkřísiti
minulost co možná integrálně pro estetickou rozkoš, nýbrž
o historii, která jednak sleduje národně výchovné
intence, jednak jest naplněna duchem přítomnosti, zvláště
opět národně obrannou a státotvornou tendencí, dále
úsilím o osvobození rozumu z područí autority, druhdy
i radikálním odbojem proti církvi a tyranii. Takto P
stejně v literatuře jako v politice - se křížily stále
nároky a vzpomínky historické s tužbami pokrokově
liberálními, tradiční věrnost minulosti s myšlenkovým
modernismem, snaha pokračovati v postupu národního
obrození s nedočkavým úsilím vnésti i do Čech životní
a politické formy nejpokročilejší Evropy. Právě ti z
Ruchovců, kteří myslili politicky nejintensivněji, jsou plni
vnitřních rozporů, takže Čecha, Sládka, Holečka se mo·
hou stejným právem dovolávati radikálové jako
konservativci.

Politika let šedesátých a sedmdesátých se však
nevyčerpávala obranným zápasem protivídeňským a
hledáním zevních podpor proň; měla také svůj obsah kon·

II