ších, která se i v říši ducha odhodlala vymaniti z pod.
ručí německého a dovedla to také provésti: když byl
J. V. Sládek ukázal cesty k Anglii a Americe, podnikl
Vrchlický a vedle něho Jul. Zeyer soustavné
porománštění básnictví českého, při čemž pro novoromantismus
Zeyerův jest zvláště příznačno, jak se dovedlo kulturní
západnictví organicky srovnati s obdivem k slovanským
prakořenům lidové tradice ruské. Případ ten vybízí,
abychom jen velmi opatrně stavěli do příliš příkrého
protikladu světoobčanské západnictví Lumírovců a
sympatie Ruchovců k slovanskému východu: obé vyrůstalo
z téhož obranného kořene, směřujíc k emancipaci od
Německa, jehož hegemonie duševní nebyla méně
nebezpečna, než nadvláda politická. Nemělo valného dosahu
kulturního, ale bylo příznačno pro vliv politiky na
literaturu, že nyní, kdy se Maďaři stali pány monarchie,
potuchl veškerý sympatický zájem o jejich projevy i
v literatuře, který byl za předchozího pokolení patrný;
prospělo to však nemálo k zesílení lásky k Slovensku a
nadšení pro jeho lid, v čemž se po podnětném příkladě
Heydukově předháněli literární i myšlenkoví předáci
Ruchovců, Sv. Cech, Jos. Holeček, Rud. Pokorný, a
čemuž se na konec nevyhnul ani Alois Jirásek.

Jako nebylo rozdílu v domáhání se cíle, politické
samostatnosti národní, tak byla shoda také v oposičním
ro~horlení proti Němcům a Maďanim, proti dynastii a
Vídni, proti byrokracii a policejnímu režimu; docházelo
tu k demonstracím až násilným, a zvláště radikalismus
studentské i dělnické mládeže v pražských ulicích a na
táborech venkovských nešetřil ostrých výrazů, které
však persekucí byly namnoze přímo provokovány. Avšak
politická myšlenka, utajená pod tímto zápasem, nebyla
ani zcela jasná, ani zcela jednotná; jak měla mladá
generace postupovati důsledně, když si konsekventnost
z důvodů taktických promíjeli sami vyspělí a zkušení

10