Básnické pokolení, které za vedení Josefa V. Sládka
vstupovalo do literatury almanachem "Ruch" r. 1868,
projevilo své smýšlení hned na titulním listě a v dedi·
kační básni své ročenky. "Česká omladina" se
shromažďovala kolem základního kamene Národního divadla,
který byl symbolickým "chrámem národního
znovuzrození", a ústy svého redaktora podávala Vlasti, "co s
tváří bledou, řetězem kol šíje na trůně sedí, v rumy
skáceném, laur ztrhaný na čele vznešeném" svůj "vínek ze
slov, rýmem spiatých v řadu", zároveň však "horoucí
slzu v něm". Tato vlasteneckopolitická inspirace tryskala
z hlubokých vrstev bolestně podrážděné citovosti:
"národem žebráků" nazýval J. V. Sládek své rodáky a
pokrevence, "písní otroka" označoval soudobé projevy
českého ducha; nezapomeňme však dodati, že bouřná
a zahořklá citovost stále volala po energickém a
zmužilém činu. V tomto duchu touží, bouří a zpívají všickni
mladiství účastníci "Ruchu", z nichž kromě redaktora
jenom Svatopluk Čech vyspěl na velkého básníka, kdežto
Bohuslav Čermák, Otakar Červinka, Emanuel
Miřiovský, Ladislav Quis, Václav Snajdr uvázli v středních a
nižších polohách poesie, a Jaroslav Goll, Miroslav
Krajník, Jaroslav Martinec a Ervín Spindler se zapsali do
kulturních dějin mimo oblast básnickou.

Dva z Ruchovců si však vedle Sládka zaslouží již v
ro
5