bohatstvím snu, tuch a dohadu a pak teprve přetaveny II přetvořeny
objevovaly se v komplexivním bnsnickém tvaru obrllzové vise, nebo
nábo~enského hymnu. Jaroslav Vrchlický, jehož myšlenková bytost
byla zatí~eml stále kalnou přísadou smyslnosti, nade všecko miloval
svět, toužil s ním splynouti a v něm se rozjihnouti. Otokar Březina,
který sensitivnost a smyslovost v duchovosti umělecké překonnval a
ovlndal velkou kázní my~lenkovou a mravní, především miloVll1
Boha a věčnost, snaŽil se porozuměti jim, vyzpytovati jejich zákony
a ~íti ve shodě s nimi.

I byl Otokar Březina také osobností mravní. Proti estetickému
umělectví Jaroslllva Vrchlického připočtěme, Že se v jeho myšlení a díle
ozývá také sociální t6n a úsilí o společenskou spravedlnost, i změříme
snadno veliký rozdil, který děli oba nejskvělejší představitele dvou
generací za sebou následujídch. Je značně pravděpodobno,Že
budoucnost bude trvale spojovati oba tyto básníky, z nichž starší mladšímu
nikterak nechtěl porozuměti, kdeŽto Březina se snaŽil stá le vice
pochopiti vývojový význam Vrchlického, kterého aspoň po strnnce
výrllzové pokládal za jednoho ze svých učitelu. S vděčností, která jest
znakem duchu opravdu velikých a ušlechtilých, uznával všechny své
předchudce a pokorně zaznamenával vše, co kdy přijlll od tradice
domácí. Není bez významu, Že se tak často vracel k ocenění
osobnosti a poslání Svatopluka Čech ll, od kterého se jako skromný,
veršující začátečník učil; jako Svatopluk Čech znal i Březina veliké
národně-mravní poslání básníka II nasadil celý svuj ~ivot odříkavého
SIlmotáře, aby tomuto poslání sIou~il; také pracovní pokorll
neúnavného dělníka verše, jejím~ svědkem byla přísná poustevna mladého
básníka v Nové l1íši, připomíná silně ciselujíd úsilí Čechovo. Takto
se řadi vlastně Otokar Březina při všem vědomi světové mise mezi