a dal Evropě spisovatele, jakými jsou Borne, Disraeli, Brandes. Oba
tyto typy, jejichž geniální smíšeninu podává Hei,ne, jsou, podle ostré
Buberovy analysy, výsledkem židovské reakce proti zevním u tlaku všeho
druhu, jemuž byl vystaven lsrael v galutu t. j. ve vyhnanství po
rozmetání samostatného národního bytí Židd, - veškero snažení
Buberovo však spěje k obnovení původního, národního karakteru
židovského, nepokaženého galutem a asimilací.

Národní svou psychologií, která má dno mystické a mnoho vztahd
náboženských, připomíná mně Martin Buber velkého gotinského
orientalistu a myslit~le Pavla de Lagarde: jako pádný autor HNěmeckých
spisdH vysvobozuje i Buber národnost z pouhých znaků jazykových a
vidí její podstatu především v hlasu krve, ve společenství mrtvých,
živých a nezrozených a klade její těžisko do budoucnosti. Tato pevná
víra v budoucnost, ba lépe řečeno, ve velkou budoucnost židovství, jež
má přímo posvěcení mesiášské, činí Martina Bubera pl'íkladným
prorokem. Jako u pravého proroka víra samozřejmě a bezděčně splývá
s činem: Buber se chce v odporu ke kvietickému evolucionismu
modernímu prudce vymknouti pozvolnému a neuniknutelnému vývoji a
v hrdinském převratě přivoditi obrození prorockého, nepodmíněného,
patetického židovstva, které jest pravým protikladem existence
ironické, kompromisní, spokojené. Tyto Hkramáře" chce Buber v
posvátném rozhorlení vyhnati ze svého chrámu, a tak celá jeho akce jest
bojem za očistu židovstva, za jeho posvěcení, za jeho mravníintegritu:

Buber nedopustí nikdy, aby byla synagoga postavena proti burse, a
aby makléři a lichváři vedli lid israelský.

Buberova analysa vůdčích znaků židovského ducha jest skvělá; že
v ní není ani stín předsudku, ukazuje na př. okolnost, že Buber
shledává v prakřesťanství typické rysy židovství. Vedle neobyčejnějemné
a vyvinuté polarity duševní vyniká židovství především ideí vnitřní
rozdvojenosti, z jejíhož tísnivého vědomí se vykupuje Žid touhou po
jednotnosti, touhou tak silnou, jaké nenalezneme u druhého národa:
po jednotnosti mezi členy národa, mezi národy, mezi lidstvem a vším
živoucím, mezi Bohem a světem; tato idea jednoty uči,nila ze Židů
největší syntetiky, z ní zrodilo se prakřesťanství, Spinozdv monism,
modenú socia1ism. Ale stejnou sílu dodává židovské duši idea činu, činu
nepodmíněného, hrdinského, mocného: samo židovské náboženství
jest na rozdll od religiosity staroindické a na rozdll od pozdějšího
ná
190