Avšak Buberova mystika není blouzněním vytdeného snílka, ŕ
Martin Buber neztrácí nikdy pod nohama pevné půdy. Nevstoupil
nadarmo do německé literatury redakcí sbírky sociologických
monografií "Společnost": jest mistrem v rozboru jevů sociálních, vyniká
bystrým zorem dějinným, osvědčil se v psychologii hromadných a ná~
rodních úkazů. Odmítá~li s věšteckým gestem přítomnost, neznačí to,
že jí nerozumí: tento intuitivní psycholog náboženství a národa
pronikl ji naopak příliš, aby nebyl zatoužil osvoboditi se z ní. Jako
všecky pravé povahy prorocké vyniká Martin Buber úchvatným
nadáním řečnickým, jež jej unáší od myšlenky k činu, a jež mění osobní
zkušenost v hromadný podnět: vidí před sebou zástupy posluchačů,
jejichž oči, srdce a ledví chce rozpálit; zdtirazňuje ve svých řečech
vždy to, co má s naslouchajícím davem společného; užívá obrazti
snadno pochopitelných a ptisobivých, otázek zarývajících se do duše jako
šíp se zakrouceným hrotem, zámlk a přerývek až dramatických.
Buberova slovesná činnost, která podle jeho vlastního vyznání má
vyvrcholiti velkou knihou o židovství, prozatím došla nejvyššího stupně ve
"Třech řečech o židovství" <" ° významu židovství pro židy", "Židovství
a lidstvo" a "Obnovení židovství"): Buber řečník, Buber myslitel, Bu~
ber mystik předstupuje v nich v plné a lesklé zbroji.

Pojmenuje-li se Martin Buber podle běžného označení filosofem
sionismu, řeklo se o něm právě jen ptil pravdy; Buber jest mnohem,
mnohem více. Se sionismem se sdílí ovšem o prudký a dtisledný odpor
proti dnešnímu židovstvu. Neodmítá pouze výdělkářský materialism
a ke každému kompromisu ochotný liberalism, jejž slovy i skutky
hlásá velká většina západoevropských Židti ve velkých městech i na
venkově, nýbrž láme hůl i nad dvojím vyhraněným typem, s nímž se
obecně setkáváme u nejlepších Židti v devatenáctém věku.

Jedním z nich jest romantický elegismus, odcizený přítomnosti a
0pakující si v citovém rozechvění všecku slávu Palestiny, všecko
pokoření ghetta, všecko bludné odstrkování mezi národy; Zangwil1,
Rosenfeld, do jistémíry i náš Zeyer a starý Kapper jsou literárními doklady
toho typu. Druhý typ udomácněl mezi národy, opanoval novinářství,
zasnoubil se s liberalismem, vytvořil idei asimilace židovské, čímž
popřel židovskou národnost, jako osvícenským sloučením humanity
a monoteismu usmrtil židovské náboženství. Projevoval se buď vše
chápající a vše deflorující universálností nebo prolhanou ironičností

189