Jil do Theerovy chlapecké sbírky hedonistických veršů "Háje, kde
se tančí", v nichl mladistvá pleť i naivní srdce, světelná příroda i
polodětská společnost jásají snadností a spontanností erotického politku,
veplul na okamlik letmý cíp černého závoje smrti, ale jen proto, aby
básnický hoch, tonoucí al fanaticky ve hrách přítomnosti, odmítl
veškerý vztah k její hrůze. V melodické próse, slabě zbarvené
rozkošnickým helénstvím P. Louyse, sklání se milenec Narcis nad mrtvým
tělem Lamíny, ústřední dívčí postavy "Hájů"; necítí jil k ní ničeho:
.A nyní sedím u mrtvého těla, jel kdysi lilo. Ach, nechce se mi
milovat je. V něm dohasly políbení a touhy a úsměvy a chvění. Přišla
smta odnesla si je tam, kde ustalo proudění zářivých objetí. LaminaJe mi
lhostejna, neboť nepřijde jil více ke mně a nedotkne se mne více svým
loktem. Chválu livota zpívám, chválu muM a len, jiml dán svět k
polívání." Jak prostoduché to pohanství, jel odvaluje se smrt prostě
popříti 1 Úmyslně vylučuje ze svého okruhu právě ony motivy livotní., jel
se měly státi nejsilnějším vznětem pozdější poesii Theerově: bolest a
soustrázeň, neklidný zájem o tajemství a touhu proniknouti je,
obrodnou sílu smutku a vznešenost smrti.

Bylo třeba líti, aby se básník dohral poznání, jel jest protikladem
nezralého primitivismu těchto "Hájů", a vskutku: stalo se trvalou ctí
Otakara Theera, le hodnot myšlenkových i uměleckých docházel
především vášnivým prolitkem, le obrazové i rytmické poznatky
básníkovy se rodily vldy z plnosti lidské zkušenosti, le celý vývoj lyrického
slohu jeho, i kdyl byl podporován literárním studiem, byl důsledkem
empirického růstu Theerovy osobnosti. Odtud jeho hutná a
přesvědčivá konkretnost, kterou se mu z mladých básníků nemohl nikdo
vyrovnati, odtud livočišná přiléhavost jeho metafor nadaných pletí,
svalstvem a krví, odtud i naléhavost jeho rytmů, nikdy Inepřejatých
mechanicky, nýbd rostoucích ústrojně z potřeby bytostné .

•• Výpravy k Já" nepřiblilují se krokem zvláště odválným a
spolehlivým k záhadě smrti, ač nemohou jí jil negovati posunem tak naivním,
jakého ulívá Narcis v •• Hájích". Čtěme děsivé narálky a sebemučivé
nápovědi "Děsu štěstí", v básni "Mám chvíle", v •• Metamorfose", v
"Pokrytecké panně", čtěme básnická vidění ve •• Zklamání" a
"Transatlanticu" a vlďtme, jak, nečekána a netušena, přisedá smrt k hodům
rozkošnického milence, třináctý host, jehož přítomností hasnou světla a
oněmuJí hry lásky. Avšak smrt Jest v této knize něčím více nel hrůzou,

159