pramálo. Poznání slunného jihu za pobytu v Italii vytvořilo krajinné
pozadí, na němž se Vrchlickému rýsovaly nadlidsky mohutné, ale
vášnivé postavy řeckých bohů a bohyň, k nimž vedle hlubokého
studia antických básníků a jejich novověkých násl~dovatelů, zvláště
Goetha, Shelleye a Leconta de Lisle, otevíralo mu cestu horouéně
milované a neunavně prožívané sochařství helénské. Nelze ani zdaleka
naznačiti, jakou VÝVOjovou drahou prošel Vrchlického vztah k
olympské říši řeckých bohů, doplňované nepřehledným šikem polobohů,
a Titanů, hrdin a démonů a pOjímané někdy v Homerově a Hesiodově
ryzosti,jindy v dekoračním zrcadlení ovidiovském, sem tam i podle
hlubokomyslného výkladu pozdních myslitelů starověkých - přes vítané
a horlivé soupisy Jensenovy a Kubkovy chybí dnes i průprava
k obsáhlému dílu, které by mohlo uspokojivě řešiti tuto složitou otázku.

Zprvu - a zde opojná kniha meditační "Duch a svět" mluví
nejpádněji - jest Vrchlického kult helénských bohů projevem oslněného
a důvěřivého přírodního náboženství, které uctívá všude tvůrčí a
plodné síly jásavé hmoty a ženině lásce i básníkově geniu pozdravuje
věčné obroditele světa: proto Pan, věčný dech neunavného vesmíru,
skrytý v tajích přírody a závratích léta, jest mu vedle kouzelné a
slastné Afrodity bohem nejdražším, proto Orfeus, ztělesnění
básnického nadšení, a Herakles, nositel množivé a výbojné mužnosti,
vracejí se tak zhusta v jeho mladistvých skladbách, leč nechybí tu ani
porozumění titanskému a promethejskému vzdoru, aniž básník, potud
se důsledně vyhýbajíc~ záhadám mravním, se pokouší vyřešiti poměr
svobodné vůle titanské a odvěkého zákona řídícího svět. V době, kdy
se Vrchlický zapřádá do osudů rodu Pelopova, aby je zpracoval
dramaticky v proslulé trojhře dokončené r. 1890, sestupuje pod kvetoucí
a rozkošnický povrch mladistvého svého pohanství a nejprve ve
sborové formě antické zamýšlí se nad záhadami řecké osudovosti,
tragické nutnosti bolesti i smrti ve vesmíru. Ubývá-li v tomto období,
ohraničeném zhruba oběma svazky "Zlomků epopeje" r. 1886 a 1894,
po stránce slohově výrazové dityrambických básní plesajících z
rozkoše bytí, lásky a tvoření, přibývá skladeb hutně výpravných a
reliefně propracovaných podobizen bohů a polobohů, z nichž nejednomu
do olympsky jasné tváře vtesalo dláto moderního znalce duší
bolestnou vrásku. I výběr bájeslovných námětů se mění a šíří: k Afroditě,
nořící se z vln pro slast bohů a lidí, druží se mlčenlivá paní podsvětí

149