V době, kdy se s národním životem nesměle probouzelo i české
umění slovesné, náldela v západní Evropě oblast řeckého bájesloví
k běžnému, ba samozi'ejmému statku básnické dekorace. V hravé
lyrice požitku a rozkoše, v pastýřských selankách i v salonních
kratochvílích, v celém tom drobném uměníčku rokokové urozené
společnostičasto vystupovali bohové a bohyně řeckých jmen a starověkých
motivů životních, ale ryze francouzského cítění. Naši první napodobitelé
a žáci západního anakreontického básnění ze školy Puchmajerovy
šli i v této věci za svými vzory, ale v tehdejším neumělém verši českém
není při všech helenisujícfch pokusech a bájeslovných nábězích
praničeho, co by se byť zdaleka dalo srovnati na př. s mytologickými
sochami ve Šporkově Kuksu, kde české výtvarné umění baroknlho
věku ztělesnilo tak mohutně svůj vnitřní, hluboký vztah k
rozkošnickému Olympu.

Vlastní české básnictví obrozenské, jež snaze o klasickou
dokonalost se ústy Jungmannovými, Šafai'íkovými a Palackého rádo dovolávalo
autorit i vzorů starořeckých, nezajímalo se vůbec o helénské bohy đ
příklad Goethův a Schillerův, v jiných směrech tak směrodatný,
nadobro byl tu ztísněn působností německé romantiky, která obracela
zájem k dávnověkosti domácí a k původní tradici lidové. Křesťany
bez antického smyslu plastického jsou naši oba klasicisté Kollár a
Čelakovský; temným romantikem, jenž ani tuchou nedotkl se
antického světa, jest jejich protinožec Mácha; a také ve skutečnostní
oblasti pokolení Nerudova a Hálkova není vůbec místa pro bohy
Řecka, již v duši učitele této generace, Jindřicha Heina, stále sváděli
zápas s nazarénským názorem, sluč~jícfm ve vyšší jednotu křesťanství
a židovství.

Prvním skutečným Helénem na české půdě byl Jaroslav Vrchlický.

Od knihy "Duch a svět" až po mysterium "Panthea", psané ne dlouho
před osudným rozvratem, žil po třicet let důvěrně s řeckými bohy:
někdy s epickou rozkoší milovníka bájí a pověstí prostě vypravoval
- ale s úžasnou plností hutně názorného výrazu - jejich mytické
osudy, přizdobené nejednou vynalézavou arabeskou; jindy volil je za
vděčné symboly příležitostné a náladové své filosofie; někdy činil je
naléhavými mluvčími osobních radostí, nejistot a muk a nejednou
použil Olympanů, přioděných buď rokokově neb moderně, při
rozmarných maškarádách, kdy z božské podstaty nebešťanií zůstalo

148