Zajisté, k tomuto typu román •• Tělo" (1919) opravdu nenáleŽí. Životní
příběh předměstského kvítka Máni Švarcové, z ní! se stane 'koketní
veselá dívka a pak krásná paní in!enýrová Koterová, předvádí se tu
do široka od jejích krátkých, nepokorných sukének, d po chvíli, kdy
protestuje u kasáren proti válce, která jí bere mu!e. Zka!eného
prostořekého žabce z holírny, naplněné ovzduším operety, vystřídává
postupně rozmarné, líbivé děvče, znající svou vábnost a cenu a vzdávající
se proto hezkému a statnému muži sice z lásky, nikoli však bez
rozvahy, pak bldená, hodně smyslná panička, která u vytržení překypující
životnosti blázní s děckem i s mužovými kamarády a při dvojsmyslném
dobrodružství mimoděk najde příležitost osvědčiti, že má v~dle půvabu
také kus karakteru. Teprve v poslední válečné kapitole zaduje do
knihy, kde dotud šumělo plesné a jiskřivé chvění rozehrané ulice na
pražském předměstí nebo vlnila se vldně rozkošnická atmosféra mladé
manželské lo!nice, útočná vichřice veřejného dění, ale i její divokou
polnici přehluší nakonec vysoký výkřik ženského hrdla, vyraŽený
zoufalou samičkou. Přeskakujíc rozmarně leckterou významnou
zastávku Mánina života a zastavujíc se naopak se zálibou a na dlouho
u té oné podružné episody, Šrámkovo •• Tělo" nezachycuje a nechce
zachycovati souvislého Vývoje své hrdinky, nýbrž spokojuje se tím, že
zaznamenává impresionisticky její příbt'hy, kterým ·se namnoze trpně
nabízí tato primitivní osůbka, vyzbrojená pro život žádostivými smysly
a nesmírně citlivou pletí, prudkou pohlavností a živočišnou něhou,
zvláště však zdravým a přirozeným smyslem pro to, co ustavuje štěstí
i rovnováhu samé a její rodině. Máňa Koterová, dokonalý exemplář
předměstského ženství střední polohy, nahrazuje si tímto přirozeným
životním smyslem vlastní morálnost, které se jí nedostává pro
nedostatek volného života a pro přebytek živočišné tělesnosti, ji! možno
nazvati dokonce nevinnou a rozhodně bezelstnou, dovedeme-li tyto
vlastnosti přiřknouti vůbec předměstské oblasti, kde lidské, zkrocené

•

zvířátko jest hodně porušeno ve své pdvodní přirozenosti.

Takto pohybujeme se v šestadvaceti kapitolách Šrámkova románu,
přetékajících bezprostřední realitou, ve světě malých lidí, z nichž
někteří jsou sotva narýsováni jiní, však teple prokresleni, že cítíme na
tváři jejich dech a hmatáme přímo jejich pohyby. Ale pozorl Šrámkův
svět malých lidí není tu ani pro nějakou zajímavost společenského
přírodopisu ani pro mravní důraz soucitu či spravedlnosti: básník jej

139