koši vydral z' jeho zpěněných rtd výkřik odhalující samu prazáhadu
člověčenství. Odhltzujíce přežilé a zádušlivé formy minulosti, měli do
básnictví přinésti rytmus mladistvé krve, spád jarní řeky a útok větru
s hor. Na úpadkové umění se zapomenulo, bílí barbaři ovšem hromadně
nepřišli, ale kdo by mohl pochybovati o tom, že dncs jako
předevčírem si duševní zdraví a rovnováha sil stále vymáhají vpád takového
prudce mladého a divoce přirozeného živlu?

Nikdo z našich umělcd není tomuto typu bližší než Fráňa Šrámek.

Jeho tvoření, tryskající od začátku z přebytku kypivých sil a z horkého
víru kvasivé krve, chtělo býti vždycky protestem přírody proti
lžikultuře, pudu proti rozumovosti, smysld proti konvencím. Toužil zdravou
nahotou vztyčeného chtíče často bouřiti šosáky a pokrytce, častěji
osvobozovati odvahu v mládeži, nejčastěji rozmnožovati lásku k životu
a smysl pro mravní svobodu. Dosti dlouho uchovávala si všecka
Šrámkova literatura tento záporně protestní ráz. Volil si za hrdiny vyděděnce
života, jejichž osud byljedinou křížovou cestou poplvaného lidství, ale
vsazoval jim na zdravé čelo královskou korunu statečné opravdovosti.
Přisedal na stupeň pranýře, kam běžná morálka vystavila zneuctěné
proletářky lásky a, sypaje jim pod nohy červnové rdže, uctíval i v nich
zneuznané ženství. Nabídl prudké své slovo, pohoršující licoměrníky
právě tam, kde bylo až dětinsky nevinné, za ochranu vzdorovité
touze po volnosti, která měla odvahu k anarchismu, k nezdolnému
pohlavnímu pudu, spalujícímu se vžízni, v šílenství, v nemoci, k tuláckému
odboji proti společenskému řádu. A přece v tom bylo více než pouhý
protest. Nad branou starších prací Šrámkových mohlo státi jeho vlastní,
výrazné slovo: Života bído, p~ec tě mám rád. Tedy přitakání životu,
láska k němu, pohanský jeho kult, přese vše a všemu na vzdory.

V posledních letech zmlká u Šrámka protestní tón, kdežto kladné
chvalořečení života se zesiluje. Života rozkoši, jak tě mám rád I volá
dnes a ovšem míní. zase především život smysld a pudd, pleti a krve,
slovem nepokaženého lidského živočicha, který chce plně a radostně
žíti pod jasným nebem pozemské svobody, v klidném teplu svého
dneška jako přírody tvor a podstatná část. Fráňa Šrámek býval, neh
tváříval se revolucionářem, a není jím již naprosto: stačí mu malé,
animální štěstíčko, jaké jest zpravidla vyměřeno
prdměrnémupříslušníku lidsk'ěho druhu, jen když se vyžije celým tělem od pokožky až
ke dřeni kostí, a když v přirozené družnosti bude ho účastno co
nej
137