Petrti neb i jízlivému kritikovi hercti a divadel Františkovi Peterovi;
překypujícím žlučí a duchaplností, aby byly uvedeny jen masky
neJvýznačnější. Ivan Olbracht zná a sleduje své herce a herečky v
nejrůznějším osvětlení jejich řemesla, při studiu úloh, i ve zkušební síni,
v šatně i na jevišti, odlíčené i přijímající ovace obecenstva při
odchodu z divadla, ve srážce s ředitelem i napětí s kritikou. Leckde své
dtivěrné zku!lenosti reprodukuje jen zběžně psaným a lehce ironisují .•
cím referátem, který není úplně uveden v souhlas s lyrickým tokem
hlavních scén románu. - I

Novinkou v soudobém výpravném umění českém jest způsob, kterak
Ivan Olbracht spojil s realistickým románem psychologickým
romaneskní pásmo dějové, setkané na pohled z romantických překvapení
a záhad: jest to jakési oživení napínavého románu dobrodružného.
Tato temná oblast tajemství, hříchu a děsu takměř vstává z hustého a
těžkého stínu, jejž Jan Veselý za sebou vleče: len zcela zvolna
odhaluje se Jiřímu Jeseniovi a s ním i čtenáři minulost Janova a jeho
osudová vina. Toto postupné a pomalé rozhrnování tajemné záclony
udržuje napětí v knize a svědčí o velíce obratném strtijci výpravných
efektů; dozajista by bylo komposiční jednotě nemálo posloužilo, kdyby
tato metoda byla zachována až do konce. Na místě toho týž hrabě
Triste, jemuž uloženo programově přednésti celou Olbrachtovu
filosofidobra a zla a zároveň dialekticky vyvrátiti materialistické nauky svého
protichtidce, ředitele Toufara, právě se odmlčevšího, poví Jeseniovi
na ráz celou prehistoríi zločinu Jana Veselého. Zde, na sklonku dějově
přetížené kapitoly šesté ("Nad naši sílu"), zřejmě ochabla kom po si ční
jistota romanopiscova; jinak by nebyl těsně vedle sebe postavil dvě
tak schématické postavy, jako jsou ředitel Toufar a hrabě Triste, a sám
by si byl uvědomil, že náleží-li Toufarova beznadějně hmotařská a
mechanická pavěda před Jeseniovo sebevražedné rozhodnutí, přísluší
Tristovo duchové a mravní evangelium víry, naděje a lásky rozhodně
za toto rozhodnutí, vždyť Toufar nepovídá vlastně nic jiného než co
ohrožovalo Jeseniovu mysl v nejtemnější době krise, jako strašidla
zlíhnuvší se ve vlastním nitru, a obdobně Triste jest výrazem jistot,
kterých se Jesenius sám dotrpěl a domiloval. Možno, že pokusnému
úsilí formálnímu bylo by se dokonce podařilo komponovati děj tak,
aby obojNieus ex machina, Toufar i Triste, zmizeli.

Arciť tato dialekticky strohá antitesa obou vyvstala ve slovesné dílně
135