s odsouzencem, ale kolikráte uprostřed výbuchů její východní
prchlivosti, její pouliční vulgarity, její pověrečné hrůzy atavistických kořeml
poznal, že tato žena jej opravdu miluje. a to láskou, která. podle slov
největšího básníka jejího plemene, jest nad smrt silnější!

A zde, tuším, jest skutečná tragická krása Čapkova románu; zde
také důvod, proč "Antonína Vondrejce" stavím nad bravurní
"Turbinu", Hnusem a kalem, trapností a frivolitou, pitvorou člověčenství a
ssedlivou animálností uprostřed scén, které se zdají pustou fraškou
u lože umírajícího, vytřeštěným davem maniaků a ubožáků dobírá se
tato kniha v nejedné partii roztříštěná a jinde neúměrně přeplněná.
hlubokého poznání, že člověk přece není osamělou náhodou uprostřed
nelladálého shluku osob a věcí. Cosi jej vykupuje z tohoto nesmyslného
zmatku nespojitého a nevysvětlitelného dění - hluboký, neodčinitelný
a nepřehlušitelný vztah k těm, kdož jej opravdu miluji. Toto poznání
teprve dává výk\ad a jakési ospravedlnění Vondrejcově osudné
erotice, jež v něm porušila básníka, pohřbila myslitele, a tak dojista
pohrobila vyšší část jeho bytosti. Uvolnila však jeho lidství, dala mu
porozuměti odvěkému hlasu pospolitosti mravní. Tuť očista Antonína
Vondrejce. třebaže se také děje in articulo mortis. Pro čtenáře, kteří
nedovedou vyčísti této bolestné mravní filosofie z poměru
Vondrejcova a Annina a kdo jí nepochopí ani ve vztahu nočního redaktora
Hejholy ke ztroskotanému korektoru a básníku. napsal K. M. Čapek
svou předposlední kapitolu, hrdinovo nocturno s j~ho zemřelou
matkou, německou selkou od Horšova Týna, která si přijde pro syna, aby
dovedla ho do končiny, kam Annin hlas úpěnlivý a vábivý sice doléhá,
aniž však Vondrejc již rozeznává, od koho pochází.

Nebyla to ruka nešetrná. která se zde dotkla poslední záhady života
a smrti, odhalujíc alespoň maličký cípek clony. Nepohrdejte tou rukou,
že na ní ulpělo mnoho pozemského rmutu a prachu; neodvracejte se
od ní proto, že její nehty jsou rozhryzány patrně z děsu a úzkosti nad
tragickou komedií lidskou; neštiťte se jizev pozůstalých po zraněních
a otravách při pitvě pokažených těl! Tedy ruka dělníka. či básnického
vášnivce nebo dokonce lékaře a anatoma? Nedovedu toho vyjádřiti
jedním slovem; patrně má něco od každého z nich. Ale jak jest to
ruka podivuhodně vlažná a při tom citlivá! To proto. že dlouho ležela
na bušícím lidském srdci.

V dvojdílné skladbě, jejíž děj košatí a větví se téměř na devíti stech
117