nesl z básnické tvorby se skvělým úspěchem do chápání a oceňování
literárních děl; ani heslo kritického diletantismu, jímž se Vrchlický
po renanovsku kryl, ani vigneta myšlenkového eklekticismu, pod níž
Masaryk odsoudil celý ten směr, nenapovídá plně, proč tu došlo ke
krvavé srážce dvou protivníků nesmiřitelných.

Navždy památným zůstane Masarykův rozoor •• Pana Twardowského",
i když potomstvo si uvědomí, že právě jako při "Exulantech",
odmítnuti jednoho z nejslabších děl básníkových z daleka neznamená
odsudek celého jeho zjevu; kolik hlubokých slov pověděl tu kritik u
příležitosti analysy poněkud nakvašené o velkém kulturním protikladu,
jejž budoucnost dozajista nazve Jaroslav Vrchlický-Tomáš G.
Masaryk! Masaryk nedovede a nechce se spokojiti tím, co pro Vrchlického
znamenalo samu podstatu tvoření kulturního: zmocňovati se smysly
co nejcitlivějšími a rozumem co nejvnímavějším postupně všeho, CO
vydalo umění všech národů a dob, vciťovati a vmýšleti se oddaně a
pokorně do cizích osobností, žíti jejich životem v laskavé shovívavosti
k soustavám a směrům protilehlým, přejímati dnes to a zítra ono pro
své obohacení a skládati z prvků různorodých bohatou myšlenkovou
a uměleckou mosaiku. Dnes víme, že Vrchlický sám, na vrcholech
svého básnického posvěcení, činil více a že žil samostatným životem
básníka, k němuž vesmír a dějiny v hodinách milosti mluví zcela
neodvozenou hudbou pramenů. Leč roku 1895 bylo Tomáši G.
Masarykovi povinností národního zdraví vykřiknouti právě proti němu;
Český básníku, jenž ukazuješ cesty mladému národu, neskládej dané
prvky, nýbrž vynalézej nové; nepřijímej pouze, nýbrž především sám
tvoř; nepěstuj v sobě trpnou schopnost přizpůsobiti se druhým,
nýbrž živ ve svém nitru mravní odvahu býti sebou samým; vyměň
přednosti, jimiž jest nadán soumrak kultury, za ctnosti karakteru, které
podmiňují zdravý a mladý, byť i skromný a chudý život svéprávné sily
a statečné osobnosti!

Není sporu: toto jest výzva osvobozující. Kritikovi, jenž tu zasahá
s naléhavostí tak poplašnou do svědomí velikého básníka, nemohlo
ovšem ani vlastní povolání kritické býti samoúčelnou rozkoší
analytické schopnosti neb učenecké pýchy. Tomáš G. Masaryk ctil a
prováděl v ní od počátku funkci mravní, od níž mnohem spíše než
poučení očekával odpovědi na ústřední otázky, podmaňující klid jeho
svědomí.

100