důkazu krásného patosu; demokratické svědomí zasedlo na soudnou
stolici nad výsadami urozených diplomatů a vládnoucích plemen ; zdravá
nesentimentální smysl pro slovanskou vzájemnost, jejž Masaryk ode
dávna stavěl proti neskutečnému panslavismu domácímu, proteplil
obranu našich jižních bratří. Tol psychologické kořeny Masarykova
slavného vystoupení v trojím procesu, záhřebském, Friedjungově a
bělehradském Vasičově, od nichž vede přímá cesta do Sarajeva.

Když osvoboditelské výstřely Prinčipovy rozpoutaly světový požár,
jehož blízkosti Masaryk již dávno se dohadoval, vytušil, oč národu
našemu a pro náš národ jde. Pochopil, že právě my, dědicové nepomštěné
Bílé Hory, nesmíme zachraňovati Rakouska, když většina vzdělaného
světa a uprostřed ní naši nejlepší přátelé na západě volají: écrassez
ľinfiimel Nepochyboval ani chvíli, na čí straně jest v světovém
zápolení místo národa, jehož reformační a probuzenské dějiny ukazují
nepřetržitě k humanitě a k demokracii. Schopen až do šedin
pronikavého vývoje, prošel drahou Palackého, vedoucí od federativního
austroslavismu až k mužnému slovu pronesenému po zavedení dualismu:

Byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm; jako pravý dědic
srdnaté přímosti Havlíčkovy vyvodil odtud nejkrajnější důsledky.
Pocítil, že nyní jest na čase dáti závěrečnou odpověď na českou otázku:
dovršiti národní obrození politicky a odčiniti Bílou Horu; bylo třeba
zličtovati s Habsburky nadobro. To nebylo možno, dokud setrvával
Masaryk v Čechách sevřených vojenskou i politickou zvůlí i odebral
se jako kdysi Komenský za hranice, aby tam v míře stonásobné konal
to, co bral na sebe obětavě již doma: poslání agitátora a řečníka,
novináře a diplomata, vůdce zástupů a organisátora drobné politické
práce; jest snad více než náhodou, že tuto činnost zahájil v ienevě
slavnostní promluvou po boku Denisově o jubileu Husově - věky
podávají si ruce.

Zbývalo však učiniti ještě jeden krok, který právě pro humanistu
Masarykova směru nebyl věru snadný jako nebyl bez obtíží pro
sourodou mu Ameriku: zličastniti se aktivně války. Ani zde neocitl se
prošedivělý emigrant před otázkou, která mu byla cizí a nová; právě
naopak. Již v praktické filosofii kladl posluchačům na srdce, aby
doplnili Chelčického Žižkou a spojili oba ve vyšší jednotu dokonalého
češství. Před léty v osobním rozhovoru v Jasné Poljaně hájil proti
Tolstému názor, že zlému dlužno odpírati vždy a všude. Vyhlásily-li

96