kám vlastenecké dávnověkosti, klestí cestu k porozumění pravé dějinné
velikosti naší. Byla to zkouška ohněm, v níž se poznávají drllhé kovy:
povahově vytříben vyšel Masaryk jako vědecký vítěz z plamemi a dýmd
rukopisného boje, který by byl v rukách Gebauerových a Gollových
zd stal pouhou záležitostí odborně vědeckou, kdežto Masaryk pojal
jej jako ohnivý křest národního karakteru.

Tíž, kdož jej pro své chatrné poznání naukové a předsudky
vlastenecké tradice vyvrhli se slavnostním patosem z národa, uznali záhy
za dobré požádati ho za politické spolupracovnictvf. Jen krátce trvalo
Masarykovo první parlamentní pdsobení na počátku devadesátých let,
v táboře mladočeském po boku Kramářově a Kaizlově, ale není
pochyby, že již v něm shlédne dějepisec kořeny budoucí jeho politiky:
úspěšný řečník a debatér v parlamentě všímal si balkánských otázek
a kulturních problémd v Rakousku; vytkl lživou schátralost
vídeňského liberalismu a nemravnou panovačnost Maďard; usiloval o to,
aby politika byla osvobozena z područí výsadní diplomacie a naplněna
duchem demokratickým. Miloval politickou činnost jako nejvyšší
uskutečnění mravnosti individuální i veřejné; ctil v ní vědecký základ
i možnost soustavné drobné práce; ukazoval se tu spíše učitelem a
buditelem než virtuosem velkých slova lesklých úspěchd.

Dočasným ústupem s politického jeviště tehdy končí se období
Masarykovy mladosti, a třebaže právě dokazuje pokrokové hnutí, jak
hluboce profesor praktické filosofie pdsobil i na onu část mládeže, která
se ho zříkala, přece odcházel do dobrovolné samoty myslitelovy s
pocitem, že se mu nezdařil pokus naplniti stárnoucí formy veřejného
života českého mladým a svěžím obsahem. Nastala požehnaná léta
myšlenkového soustředění a sestupu ke kořen dm. Pronikavý filosof dějin,
zanícený etik, a ddsledný vyznavač náboženskéhoídeálu, ale i
starostlivý vlastenec typu u nás neobvyklého, stavějí se tu v jediné osobě před
český národní problém, pravou to hamletovskou otázku našeho bytí
a nebytí. Křesťanský positivista, věřící v osobního Boha i v
individuální nesmrtelnost duše, především však ve svrchované náboženství
humanity a demokracie, nacházel smysl českého vývoje dějinného v
naší reformaci, hlavně v bratrství. Jako ideový žák Palackého, který
však podle sklonti svého rušného a ptudkého temperamentu miloval
ještě vřeleji politického buditele a moderního novináře Havlíčka,
snažil se dovoditi, že národní obrození pokračovalo vědomě v díle české

92