Opuštěn svou dobou, zakládá umělec přímo na daleké dosti minulosti
a přemýšlí, vynalézá, buduje pro budoucnost." Rozdíl od stanoviska
Tyršova jest patrný: Lier naprosto neuznává jakékoliv kanonické
kultury umělecké, jež by modernímu tvůrci měla býti ideálem,_ antiky ani
renesance, gotiky ani baroka, nýbrž přisuzuje zásadně všem stejnou
hodnotu pro inspiraci tápajících umělců moderních. Jeho eklekticism
nemá však naprosto býti napodobením. Rád se vrací k poznatku, že
se nemůžeme úplně přesaditi do vyžitých period vývojových, svlékajíce
člověka moderního a odkládajíce jeho mentalitu - taková vnitřní lež
se mstí pak vždycky. Neklidný a skeptický, nervní a vznětlivý Lier
uvádí nejeden doklad, že není návratu k patetickému umění věku, v
jejichž dogmata nevěříme a o jejichž citové pohnutí se nesdílíme;
pochybuje jak o možnosti vzkříšení řecké tragedie tak o obnově církevní
malby; zjišťuje neodvratný úpadek velkých komposicí dějepravných
na plátně i přežilost dekoračního baroku v sochařství, vše beze stopy
politování vlastního historickému romantikovi, vše s klidným
přesvědčením o vývojové nutnosti.

Eklekticism naprosto spravedlivý, bez jakékoliv predilekce a
kterýchkoliv výhrad, domnění, že možno sáhnouti ku všem dobám a ku
všem mistrum s rovnoměrnou objektivností, jsou sebeklamem neb
přiznáním k neosobnímu slabošství, není jinak ani u Jana Liera. Vlohy i
povaha, erudice i záliba, národně kulturní úvaha i příslušnost do tábora
lumírovského odkazovaly jej zcela určitě k umění francouzskému; v
něm a právě v něm shledával ony rysy dokonalosti, které si ze svědka
tak povolaného, jakým jest Napoleon I. (v podání H. Contiho),
odcitoval po francouzsku, dobře věda, kolik karakteristického odstínu by
setřel překlad: " ... nous retrouvons ce cachet fin, original de l'esprit
franl(ais: dans notre littérature, souple et concise; dans nos produits
parisiens, gracieux et élégants; dans nos modes coquettes et sémil1ants;
dans notre architecture et notre sculpture ou no us n'avouspas de
maltres. En un mot dans to ut cequi rec1ame de l'esprit, de l'imagination,
de l'initiative, du tact, de la gracieuseté." Lier nepodivoval se v rovné
lásce celému francouzskému umění, a zvláště pro jeho vrcholné zjevy,
jež jsou mohutné a přísné, tragické a často i drsné, neprojevil ani slova
příchylnosti, ač mnohý z nich právě na jeho vývoj umělecký a
názorový mohl působiti obrodně, pro román Balzacuv aFlaubertův, pro
drama Racinovo a Vignyho, pro malbu Delacroixovu a kreiibu Ingresovu.

86