aktuální než Neruda. Žádal si, jako oba starší umělečtí zpravodajové
a soudcové, aby umění objímalo celý život a vznikalo z jeho plnosti;
odtud u všech tří ona opravdovost a naléhavost kritického soudu, ona
nechut k Qouhé hračkářské virtuositě, onen zájem o všecky stránky
uměleckého tvoření až po drobný umělecký průmysl a výpravu diva~
delní. Miroslav Tyrš měl stále před očima ucelený a uzavřený ideál
životní harmonie a obrážející ji výtvarné krásy, dávala mu jej antika a
částečně i vlašská renessance, takže normativní jeho krasověda opírala
se o vzory a zásady velmi určité. Jan Neruda, jenž spoléhal mnohem
více na intuici vychovanou zkušeností než na soustavná studia kraso~
umná, byl duch o mnoho modernější a v uměleckém nazírání širší:
oddaný syn a věrný sluha své doby toužil po umění, jež by rostlo z ní a
do ní se vracelo bez přítěže tradiční, hledal na jevišti i v obrazárně
díla naplněná duchem současné skutečnosti a vykládal si často z to~
hoto hlediska i velké výtvory minulých období vývojových. Nebyl při
tom arciť zcela důsledný, propadaje občas eklekticismu a jindy epigon~
ství li čině namnoze ústupky zvláštním opožděným poměrům českým.

Jan Líer stojí takřka uprostřed mezi Nerudou a Tyršem. Jako Neruda
jest věrně a pevně zakotven ve své době, miluje ji, čerpá z ní nejsil~
nější podněty a nemíní nikdy v nějakém archaismu, obvyklém v umě~
leckých otázkách na př. u Zeyera, opustiti její půdu. Ale přece upírá
devatenáctému století jak jednotnou zaokrouhlenou kulturu, tak i ce~
listvost osobitého slohu uměleckého a radí proto, abychom nedostatky
své současnosti hojili co nejvydatnějším zřetelem k tradici věků umě~
lecky plodnějších. Znovu a znovu vyzývá Líer k uměleckému eklekti~
cismu, danému domnělou neslohovostí našeho věku. "Nikdy ještě ne~
vykazovaly dějiny evropského umění takovou mezeru v postupném
vývoji, takový nedostatek všeho stylu, v němž by se typicky obrážela
naše doba, tímto stylem všechny své umělecké emanace odívajíc. Trá~
víme z uměleckého fondu, jejž nám zanechaly věky minulé; neboť svého
fondu nemáme." "Provádíme tedy rekapitulaci všech slohů, a proto
všecky jsou oprávněny a krásny." "Tyto studie vytvořené ve století
beze slohu, bez víry a bez vykrystalisované společnosti, nemají a
nemohou míti rozhodnou, neUčeně vniternou tendenci, naši dobu a její
ráz v evidenci udržeti, ku plné platnosti karakteristického výrazu při~
vésti; podávámeť umělci tak málo vábného a tolik zrůdného, že jest
mu stále utíkati se ke kastalskému prameni a sujetům starých věků.

85