vždycky spokojená soběstačnost a samolibé sebezrcadl~ní obmezené
malosti. která nevidí přes špičku svého nosu a netouží ze svých čtyř stěn
nakouřených teple dusivým kadidlem chvalné fráse: sem s
molierovskou trestající komikou, sem s bezohledným zrcadlem gogolovským.
sem s lierovskou protiměšťáckou satirou!

Samostatnou odrůdou obmezené samolibosti byl Lierovi pedant.
jemuž se nejlépe zalíbilo v úloze sudílství a mravokárnosti. Hrd na svou
svrchovanost, opíraje se o německé doktrinářství krasovědné, naplněn
až na kraj úst mravnostními předsudky opanoval pedant. nejčastěji
v sutaně kněžské neb šosatém kabátě profesorském, pole v kritice
literární; Lier jej tam označil s jedovatou účinností jakožto "fyloxeru
novočeského básnictví". Sám, temperament naveskrze umělecký.
konal po léta s rozkoší a se ctí úkol kritický, a znal tudíž z důvěrné
blízkosti to, čeho k posvěcené kritice nezbytně třeba: láskyplné a vděčné
oddání se umělci a dílu, ochotnou vnímavost pro svérázné zvláštnosti
výtvoru i původce. nepředsudnou touhu po poznání a pochopení. vždy
svěží a mladistvý dar vcítiti a vmysliti se. Jak neměl se rozhorliti na
české a moravské pedanty. kteří ke knize usedali s brýlemi estetických
i mravoučných doktrin. ale bez jakéhokoliv vnitřního zpříznění a
osobní potřeby. kteří slovíčkařili a konali kázeňské konference se
záminkou literárního rozboru. kteří zaměňovali kritiku za mentorování?
Měl se rozhorliti méně než básnická hlava lumírovské školy, Jaroslav
Vrchlický, jenž si ulevoval jízlivými invektivami a útočnými bajkami
ve verších? Lier i Vrchlický. stejně jako Sládek a Zeyer nezachovali
se dojista s historickou spravedlností ke kladným stránkám t. zv.
moravské kritiky z •• Hlídky literární" a "Literárních listů" a často
projevili vedle osobní podrážděnosti i přemíru před pojaté nedůvěry. kterou
zpravidla chová spisovatel tvořící k spisovateli posuzujícímu; kdoby
však směl očekávati historickou spravedlnost tam, kde odpůrce neměl
předem ani spravedlivosti taktu a vkusu? Ostatně Lier někoiikráte
zevrubně vyložil. proč se tak rozhoduje na "révokaze" českého
slovesného umění. Přeceňuje poněkud vliv kritiky na obecenstvo.
obviňoval odmítavé a povýšené posuzovatele domácího písemnictví. že
odhánějí čtenáře od knihy a svádějí jej k lhostejnosti. Žádal pro
literaturu a pro umění vůbec v české veřejné kultuře zcela neústupně místo
nejpřednější a v naprosté shodě s přáteli z "Lumíra" zavrhoval. že
úspěchy politické, rozkvět hospodářský. ruch průmyslový. byly
nad
83