výroku dovedete odpouštět vše,nezazlíte, když někdy nedostojím
povinnostem svého přátelství tak, jak Vy, veliká a drahá, zasluhujete."

Nerad sleduje čtenář, že návrat Podlipských z prázdnin do Prahy,
ukončuje na začátku září 1876 dopisování: jen 9. listopadu 1876 posílá
spisovatelka ještě ve formě listu essay, vykládající růst a smysl mythů
i náboženství a kreslící jakousi filosofii dějin v duchu optimistického
vývojeslovf. V posledních dopisech z léta 1876 častěji uvažují přátelé
o svých vztazích i o tom, zač druh druhu vděčí: jest to několik
nezapomenutelných výroků zhuštěného kouzla. Sofie Podlipská, která
nikdy nezapírala v sobě lidství vroucně důvěrného, béře 10. září 1876
takřka do rukou hlavu Vrchlického a ubezpečuje jej "Jsem Vaší
matičkou co do srdce, Vaší sestrou co do ducha, Vaší žačkou co do
vzletu, Vaší věrnou přítelkyní navždy 1" Jaroslav Vrchlický nedlouho před
tím dne 25. srpna 187Q shrnul poměr ve vděčná slova: "To jest největší
útěcha Vašeho přátelství, že mohu žíti v neustálém povznesení. Onen
stav duše, k němuž jsem dospěl v minulé zimě největším vzepnutím vší
duševní své síly v básni Vám tak milé (snad báseň "Hlasy" ve sbírce
"Sfinx", psaná v Livorně 24. ledna 1876), jest nyní stavem normálním;
vidíte, co může učiniti jedna duše, již milujem, jak nám může
nahraditi svět."

Viastním klíčem vroucího vztahu mezi Jaroslavem Vrchlickýín a
SofiPodlipskou jest vzájemný obdiv jejich. Zhusta vrací se v korespondenci
obou myšlenka, že pouze láska a podiv dovedou přivoditi úplné a
správné pochopení uměleckého výtvoru, a že tedy cesta k dokonalému
proniknutí nejde analytickým mozkem, nýbrž zaníceným srdcem.
Znalec děl Sofie Podlipské se rozpomene při tom, že i v jejích románech
zmocňují se rekové i hrdinky záhady životní nejčastěji intuicí lásky.
Jaroslav Vrchlický obměňoval tuto idei v básních nesčíslněkráte, ·a
není snad zcela nahodilé, že řada variací na ni shledává se právě v té
refleksivní knize jeho, jež mezi pozdějšími sbírkami nejsilněji podléhá
vlivu S. Podlipské, v "Životě a smrti" (1892). Šel ještě o krok dále.
Posuzuje a oceňuje básnické zjevy, postavil proti analytické kritice
vědecké zásadu, že bez obdivu nesmíme vůbec vykládati význačnějšího
výtvoru uměleckého, a naopak, že obdivná náklonnost rozřeší nám
nejednu otázku, před níž stojí bezradně zkumný rozbor.

Jestliže hned první dopis Vrchlického překypuje obdivem k "etické
opravdovosti, poetické kráse a myšlenkové hloubce" dotavadní
nove68