jsouc milenkou mu svatou jako Peri,

s níž celoval se Antar v pouště klínu.
I
Starého motivu využito tu zcela nově, při čemž Pavlova skepse z
"Posledního jara" doznává významného korektivu: i když milostná vášeň,
praví tu básník, jest jen prchavá, nestálá, ilusivní, přece jest na světě
láska, již možno přirovnati k věčnému a neměnnému citu "svaté
milenky" Peri, láska to k celku nadosobnímu, ke společenství rodovému
a pokrevnému, k národu a k Slovanstvu. Čím Svatopluku Čechovi
přibývalo let, tim více ustupovalo u něho hnuti individuální lásky kořenů
smyslových abstraktnějšímu vztahu ke kolektivním úsobám, vztahu
to, v němž citové posvěcení se co nejtěsněji stýkalo s uvědoměním
intelektuálním: jeho Peri unikaly z okruhu lidského stále vzdušněji do
duchových říší idealismu vzletného, ale málo srostitého. V tomto
zrcadlení nabýval Antarův příběh s Peri smyslu úplně nového, leč
básník zatím zakotvil tak pevně a trvale v půdě domácí, že naprosto již
nemínil promítnouti některý ze svých životních vztahů látkou východní.

(1919)

56