rické improvisace "Proč ke mně kloníš svůj vlhký zrak" shrnuje
dojmy a nálady po setkání s tmavookou neteří farářovou Cilkou, oslovuje
rusalku z děkanství jako "dceru pouště", a vyzývá ji, aby zvednouc
"džbán na krásnou hlavu, v rodný stan šla dále volným krokem", sobě
samému předurčuje brzký zmar pod jemným, žhavým pískem bouře
v poušti. Nikoliv tedy orientálský kroj, nýbrž umělecké provedení a
naivní filosofie lásky odpuzují Pavla v básni Vlnově. Když Pavlovi
hrozí, že jej lyrik s kytarou zapřede do kritického rozboru skládání o
Antaru, míní jej odbýti jednak podceňující poznámkou o námětu
nedosti originálním (již Ferd. Strejček opravil omyl Čechův, který za
předlohu Vlnovu uvádí pověst o Antaru, přeloženou z francouzšliny a
otištěnou v Zapově "ctihodném Poutníku"), jednak poukazem na
neobratnost formy doloženou na jednom verši. Ale nikoliv Vlnovi, nýbrž
slečně Cilce musí Pavel vyložiti své námitky proti skladbě Vlnově,
byv otázán, jak se mu líbí. Odpoví na to vřelým uznáním látky této
romance a poněkud ironisující zmínkou o tom, že prožitek Antarův
není vlastně než fatou morganou, tak příznačnou pro pouště arabské.
A tu jest Pavel zapředen Cilkou v krátkou, ale významnou rozpravu
o věčnosti lásky, kterou sám popírá, kdežto jeho pt'l.vabná partnerka jí
hájí. Pavlův výklad. že absolutní hloubka a síla milostného citu, nikdy
neochabujícího a věčně trvajícího, náleží leda do oblasti básnické,
nikoliv však do světa skutečnosti, jest nejpřísnější kritikou Vlnova
přecitlivělého idealismu. Krásným obrazem stříbrné rýhy za veslem, která
pozvolna se rozplývá, bledne, mizí, symbolisuje Pavel na závěru své
rozpravy snadno se zacelujíci ránu nejprudší lidské lásky. A že jest to
plné a pevné přesvědčení nejen Pavlovo, ale i básníkovo, potvrzuje
další vývoj dějový. Náklonnost farské rusalky k Pavlovi, vzklíčivší
právě za tohoto výletu a zesílivší za Pavlovy choroby, nepřetrvala
dlouho Pavlovu smrt: hnědooká dcera pouště uposlechla lyrické rady
Pavlovy improvisace a zdvihnuvši džbán na krásnou hlavu, odešla
volným krokem v rodný stan, neboť nebyla z rodu Peri jako k němu
vůbec nenáležejí ženy pozemské, nýbrž pouze smyšlené vidiny
romantické poesie, ať je, za vlivu Byronova umění, spřádají dovední
obměňovatelé a stilisující stupňovate1é motivů z národní tradice jako Josef
Senkowski nebo citlivůstkářští epigoni z rodu Bohumíra Vlny.

Takto mohl Svatopluk Čech pokládati za uzavřenou kapitolu svého
básnického vývoje netoliko látku o Antarovi, kterou v období
mladist54