jako zvuk posledního udeření křesťanského zvonu bezkonečně
doznívá v temných horách libanonských. Věrná Peri nepouštíjej ze svého
objetí. Ona vášnivě tiskne k srdci chladnou mrtvolu milencovu,
polévajíc ji hořkými slzami; její žhoucnost rozhřívá mramorovou jeho
povrchnost, a chladná mrtvola ještě pociťuje lásku na povrchnosti své,
Údy jeho zmodraly, tělo již odpadává od kostí,ale Peri vždy ještě sním
se nerozlučuje. Ona tajně drží v rukou pomíjitelné ostatky milovaného
člověka a tiskne je k bílým jako mléko ňadrům svým. Ona nikdy
nerozloučí se s tím, jehož tak plamenně milovala. Šťastný člověk! -
Ejhle, již Antar proměnil se v sinou, suchou, ošklivou kostru. Ona
nicméně ani na okamžení nevztáhla ruce své, jimiž při smrti byla jej objala,
a suché kosti milencovy osypané jejími pocelky, nejednou proniknuty
jsou pocitem nejsladší něhy. Ale i kosti zpráchnivějí. Kosti Antara
zpráchnivěly, ale srdce dobré milenky se nezměnilo. Po uplynutí
několika století ještě mohli byste viděti jemnou Peri nepohnutě ležící
na tom samém místě, kde ona naposled opojila se blažeností lásky
v jeho objetí. Jednou rukou podpírala ona překrásnou svou hlavu,
0stíněnou černými vlajícími vlasy; v druhé držela hrst popelu; celý to
pozůstatek velikého mezi lidmi Antara. Ona líbezně pohlížela na tuto
hrstku vypáchajícího prachu: z očí jejích upadla na něj slza, a prach
milovaného smrtelníka, ovinuv okamžitě tohoto posla srdce milenčina,
ještě jednou zakypěl slastí."

Lze se snadno dohadnouti, co upoutalo Svatopluka Čecha na této
východně romantické látce, když ji ve volném zpracování Senkowského
nalezl ve výborném Zapově časopise před březnovém. Zářil z ní orient
oněmi okouzlujícími barvami, které tolik milovalo Čechovo mládí:
arabský hrdina a syrská královna duchů nesli s sebou zároveň ovzduší
bohatýrské epiky i čarovné báchorky; chmurná hrůza pouště střídala
se tu se smyslnou nádherou rozkošnickéhopalácekrálovnyduchů,jejž
Senkowski dovedl vylíčiti s malebnou sugestivností; něžná
výmluvnost milující ženy doplňovala zde prudký spád řeči skutečného reka
bez bázně a hany. Jeho povaha nakreslena byla u Senkowského rysy,
jež nemohly nevábiti mladého byronovce českého. Antar, jak
zpodobil jej ruský romantik, řadí se k záhadnému typu rozervaných a
zasmušilých synů individualistické doby, kteří se zklamali v lidstvu a
proto jím trpce pohrdají; chtěli by člověčenstvu navždy uniknouti ,a
v pyšném osamocení staví na odiv svou soběstačnost;
praváhyron
47