své nekonvenčnosti a stále doprovázených veselým rozmarem, pozná,
že Hálkova přírodní lyrika podává více než sama slibuje typickým
veršem programním: "jde jaro a v mysli probírá, jakých má barev a
zvuků." Neníť posledním kouzlem knihy "V přírodě" zvláštní dar
zachycovati pohyb, ať se jím mění tvar neb barva, krajinný průhled či
obraz oblohy; snad proto Hálek líčil tak rád let ptáků a spád potoků,
hru hladiny rybníka a kmitání motýlů - i v tom d~konalý
impresionista. Jest třeba začísti se do několika karakteristických básní cyklu,
aby vysvitla zvláštní lyrická metoda Hálkových obrazů přírodních na
př. do písně o nedočkavé bříze vyběhnuvší s poselstvím jara před les
(I, 10), nebo do romance o milostné hře potoku s olšinou (1, 14), nebo
do rosného svítáníčka nad strání s přerozkošnou motýlí arabeskou
v závěru (II, 21.). Zde všude obraz uveden Jest v pohyb, zvukové dojmy
mísí se s počitky zrakovými, až dosáhne básník nálady, jež se přelévá
z přírody do jeho vlastního nitra a odtud proudí strhujícím tokem
jarní bystřiny k čtenáři - na konec vše vlaje, vlní se, plyne a houpá
se jako zlatá a kmitavá atmosféra letního poledne, za něhož hasne vůle
a otevírají se smysly.

Vítězslav Hálek, básnický malíř, byl z rodu impresionistů a proto
se přírodě úmyslně i nevědomky vzdával, doveda málokdy v tvořivém
individualismu vtisknouti krajině' nesmazatelný ráz své osobnosti a
svého prožitku; skoro vždy mizel za ní a podřizoval se pokorně jejímu
milostnému rozmaru; ostatně pokorněl a uskromňoval se zcela patrně
v průběhu svého vyzrávání. Kdo umí v lyrice přesně odlišiti citovost od
sensibility a melodii nitra od šumu nálady, nepřisoudí knize" V
přirodě" zvláštního citového bohatstvf, třebaže literární konvence tvrdívá
opak. Zde, myslím, utajen jest sám kořen bytostného rozdílu mezi
Vítězslavem Hálkem a Janem Nerudou a zvláště mezi jejich oběma
hlavními díly lyrickými, cyklem "V přírodě" a "Prostými motivy". Každý
Nerudův prostý motiv, i když zhušťujícím a výrazným svým slohem
hromadí rysy krajinně malebné a náladově karakterisujíd, soustředí
se kolem mocné citové zkušenosti, kterou promítá přírodním obrazem
a často pak znovu podtrhuje pointou - jak tu vše prožito,
přezkoušeno v krvi, v čivech a v srdci 1 Jan Neruda neslouží přírodě,
nerozjíhuje se v náladách, nespokojuje se tím, aby byl pouhým plátnem
napiatým před kvetou ci nivou a před prozářeným lesem. kam slunce,
vzduch, modrá obloha a zelený stín vrhají své rozkošné stopy - .nad

40