iícího slitování pojímá básník do svého náručí klesající tělo zoufulé
Jarmily, které mnoho odpouští, ježto mnoho milovala 1 Jak se v kobce
žalářní i na popravišti účastiplně sklání k loupežníku a vrahu Vilé~
movi, svému podobenci v časném zmaru 1 Jak do skvělého rámce vý~
směšně kouzelné přírody vkládá mravně vznešený obraz zástupu
trpí:.cího se "strašným lesů pánem I" :

"Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid,
a srdce každého zajímá vážný cit.

V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál
slzící lidu zrak obrácen v hory výš,

kde nlJní zlopnec, v přírody patře říš,

před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál."

Jak dojatý režisér básnický káže v baladickém intermezzu živlům a
duchům, aby přijali v účasti tělo Vilémovo a připravili mu pohřeb dů~
stojný 1

Básník nesoudí Viléma ani Jarmily, neboť kritické období vzdorného
záporu podvrátilo mu všecky normy mravního soudu -- Mácha vyku~
puje je silou své soustrázně, která v nich vidí nositele téže tíhy vše~
lidské. Podtrhuji slovo všelidské. Mácha pojímá člověka vždy obecně,
bez společenské determinace, bez v~~hrad dobových a místních, bez
rozvrstvení třídního. Vždy jest mu odpadlým synem božím, vyhnaným
z ráje do nelítostné přírody a mezi odcizené blížence, jenž však
dochází přece spasení, jakmile -- v soutrpitelích nalezne bratry ajakmile
kus jejich hoře pojme do své duše. Také Karel Hynek Mácha dospívá
milosti a osvobození, když z písma hvězd na temné obloze věčnosti roz~
luštil světlá slova tragikova:

OIhOl IJVI"·ÉX(l'élv, dUa (JvWpLAáv I!rpvv:

* Nezrodilať jsem se k společné nenávisti. nýbrž k společné lásce. (S%kles.

Antigone)