20

díval dříve tal< často. Naslouchaje šUměn~ korun a šepotu
listí, dívaje se po obloze splývající s obzorem a kladoucí
se na vrcholky chlumů, vyňal z nálady té všeobecný
zákon věčného klidu, obemykajícího osud člověkův.
A hle, v té chvíli sám tichnoucí šum lesních vrcholů,
samo zmlkající tikání ptáků nalézal vtěleny do vlastních,
před léty již složených slov: tyto nemnohé verše, v jejichž
melodii vane tichá, posvátná hudba zásvětí a věčnosti,
zůstanou vždy nezapomenutelným poselstvím moudrosti
a krásy nejen národu, jehož řečí jsou psány, nýbrž všemu
lidstvu, jehož poslední tajemství shrnují.

{Psáno roku 1906.'