Prostota slova.

Prvni překvapujlcí a skličujlcí dojem, jenž prostého
čtenáře zmocňuje se při četbě knih modernlch, jest krajni
odlišnost jejich výrazu od všeho, co mu bylo ze
slovesného uměnl drahé a blízké. Se směsí úžasu a zmatku
srovnává tyto věty uměle sestrojené a dovedně spletené
s průzračnou a jednoduchou stavbou odstavců v bibli;
s přísnou, ač nepromyšlenou výtkou staví odvážně
vyhledané a vystupňované obrazy těchto veršů v
protiklad k jasným a přlstupným přlknrsám národnl písně;
nespokojeně a drsně zjišťuje nepřeklenutelný rozdíl mluvy
belletrie poslednlho data a oněch slovesných děl, která
naučila jej milovat knihu a jejl zpola skutečný, zpola
vymyšlený svět.,2novu a znovu klade si otázku: kdo má pravdu
z obou různých táborů, zda jasnl, světU, prosti spisovatelé
mluvlc! řeči tak jednoduchou a účinnou, jako jest zurčeni
pramene neb zpěv ptáků, neb oni složití, temní,
přebroušení umělci slova, srozumitelní pouze jistému okruhu vzdě·
lanců, jisté společenské skupině velkoměstské, jisté
vymezené vrstvě dobové? Pravidelně pak se odvrací
prostý čtenář od děl psaných příliš složitě, příliš nádherně,
příliš temně a znovu sahá ke knihám, nad jejichž
větami leží široké polední světlo sluneční, ozařujíc!
vše jasně a klidně. Někdy takový čtenář zdůvodňuje
svou nedůvěru k slohu raffinovanému a k výrazu
přejemnělému důmyslnou úvahou, že vyšší, všeobecnější
hodnotu, všelidštější, věčnější sílu může míti pouze dílo,
které jest přístupno širšímu, obecnějšímu davu
čtenářskému, které mluví řečí běžnější a známější.

Arne Novák, Myšlenky a spisovatelé. 2