spolehlivé stavby všech optimistů a všech příliš ochotných
přítakačů života a jak jsi mne, nevím, zda úmyslně, dráždíval
skvěle inscenovanými útoky na honosné chvalořeči, jimiž
básnické mládí Jaroslava Vrchlického jako květinami o Božím
těle zasypávalo milostné tělo ženské, přítomnost boží v
přírodě, domnělá vítězství dobra v dějinách. Vůní kvetoucích lip a
zrajícího obilí sládne v mé vzpomínce doposud onen letní
den, kdy jsem si přišel k Tobě pro soud o Stromu života,
dojistačekajerozhodného Tvého nesouhlasu. Ale Ty jsi vykládal
mně s plavnou výmluvností, že tuto jest odvaha k radosti,
odvaha k štěstí nejen oprávněna, ale i hodna podivu a
navazuje na daktylickou moudrost perutné básně o vichru,
dovozoval jsi, kterak básník zasloužil si svou odvahu ke štěstí,
nastaviv statečně svou "obnaženou hruď" krupobití osudu,
které sviští v Oknech v bouři, prošed lesklým labyrintem
světa, známým z Písní poutníka a oslniv vnitřní svůj zrak
pozorováním protimluvů ve vesmíru, jak o tom mluví Skvrny
na slunci. Byl jsi málo kdy tak krásný jako za tohoto
výmluvného návalu spravedlnosti a líbil ses mně tolik I Hned
v zápětí jsi mně vypravovalo svém prastrýci, náboženském
bludaři a hloubalu, který po těžkém životě na vzdorné hroudě
a v rozvrácené rodině různými oklikami skepse a nihílísmu
došel posléze slunné víry v nekonečnou hOdnotu věčného
života, aby umřel za zlatého poledne podzimního s radostným
úsměvem, klada těžkou ruku něžně na plavou hlavičku své
vnučky. A doslova ~nám ještě Tvou závěrečnou poznámku,
provázenou nevyrovnatelným půvabem kolem rtů, vlastní
těm, kdož se usmívají toliko svátečně: Bůh ví, zda jednou
nesáhnu po dědictví strýcově?

A v tom jsem Tě, drahý příteli, předešel. Nemysli, že chci
Tebe vábit, aby ses také vzdal odvaze k radosti, odvaze
k štěstí,' odpověděl bys mně dozajista oblíbeným Svým slovem
biblickým: Jest čas rozmítáni kameni a čas shromažďováni
kamení, čas objímání a čas vzdáleni se od objímání. Dovol
mně pouze jediné I Popsal jsem Ti hroznou moc své radosti

132