bydliti s touto mlčelivou družkou, zahalenou do hustého
závoje, která si nepopřeje chvilky, aby složila své bledé ruce
do klína, a já myslím s láskou na Vaše teskné společenství,
přinášející koldokola požehnání. Jest příliš daleka chvíle, kdy
nahlédneš; že Tvá tvůrčí bolest a má tvůrčí radost jsou
vlastně dvě rodné sestry a nikoliv snad sokyně znepřátelené
nesmiřitelně?

Užil jsem o svém stavu v tomto listě několikráte
náboženského výI:azu: milost a obávám se, že to jen podnítí Tvou
nedůvěru.: J.ako vid ornému básníku mladistvých hořkostí,
plynoucích ze šlechetné pýchy, byla i Tobě milost vždy
hrůzným úpěním noční šedé sovy, a často jsi říkával s
krásnou umíněností rytířského ducha: Čeho jsem si sám nedobyl,
toho nemám. Nuže, tvůrčí svou radost nenašel jsem laskavou
náhodou nezasloužené chvíle, jako oráč v poli nachází pod
ornicí zlatý poklad z římské doby. Smutkem, o nějž jsem se
s Tebou po léta sdílel, dotrpěl jsem se svého radostného
blaženství i nemyslím, že by to byla cena příliš nepatrná.
Bral jsem na sebe všecky mlhy a páry sychravých soumraků
ne utěšené a churavé do by, aby z nich mohlo vysvitnouti mladé
a nahé slunce čistého štěstí j dusil jsem se v suchém parnu
srpnových večerů tísnivých až k zalknutí, aby moje ovoce se
smělo zardíti lesklou červení j krvavil jsem si dlaně trny
nelítostně přibroušenými, abych dosáhl růže, která naplnila můj
domov vůní omlazení. Znáš se mnou (a o to lépe, čím máš
jemnější smysl pro záhady bolesti) celou kupní cenu a
podceňuješ jen hodnotu dosaženého i prozatím, či navždy? Případ
můj není jedinečný, a snad se raduji též proto, že mé štěstí
jest vším spíše než výsadou sobcovou. Valná většina z těch,
kdož se mnou prožívají zářivé blaženství, platili za ně po leta
vysokou mincí, na níž lpí krev a slzy, a ti, kdož neplatili,
nemají ani pravé schopnosti radovati se čistě a dokonale. Mýlil
jsem se tedy, mluvě o milosti.

Snad se pamatuješ ještě, jak jsi sám za neúprosné doby
svého bořivého kriticismu stihal posměchem laciné a
ne
131