nemysliti na tvary antického státního života, kde samo
občanství bylo pokládáno za nejvyšší dar bohů. Jak se shovívavě
usmívám těm malodušným a krátkozrakým lidičkám svého
okolí, jimž nový řád našich věcí není než záminkou starého
snažilství, udychtěného shonu po důstojnostech a úřadech,
příliš ochotné zrady dosavadní činnosti a působiště : nezbývá
jim ani okamžiku, aby se oddali zlaté rozkoši pocitu úplného
osvobození!

Proč bych právě Tobě zatajoval, že jsem zprvu se
zkoumavou nedůvěrou přímo odmítal tuto blaženou radostnost,
která mne uváděla až ve zmatek? Teprve, když jsem si
opětpvanými zkouškami zjistíl, že můj stav není pouhým trpným
a samolibým rozkošnictvím, nýbrž že stále podněcuje mou
tvořivost; že leccos z dávných plánů, které ležely pod
prahem vědomí, a k jejichž uskutečnění se mně po leta
nedostávalo sil ani inspirace, 'nabývá teprve nyní životného tvaru í
že se v mé uvolněné bytosti živěji než jindy probouzí živel
rytmický, bez něhož spisovatelova práce1klesá na pouhé
řemeslo, nahlédl jsem, že nejde o pokušení slabosti, nýbrž
naopak o milost boží.

Vidíš, že jsem postupoval drahou, po níž jsme se ubíráva1i
pospolu, když jsme si analysovali různé stupně bolesti a
melancholie. Zprvu jsme chodili pod hustými korunami
černého pesimismu docela zálibně, ba rozkošnicky, podobni
evropskému poutníku, který bloudí první půl dne v pralese,
nemoha se nasytiti jeho teplého přítmí. Ale pak jsme
uznali, že se kocháme docela bez zásluhy a bez
odpovědností požitkem a opojením smutku, propadajíce při tom
naprosté pasivnosti. To nás zarazilo a zároveň zahanbilo.
Nebyli jsme arciť schopni, bolest a pesimistickou dumu rázem
překonati, neboť jsme prožívali právě v myšlence i v cítění
své nutné černé období, avšak promyšlenou a tuhou kázní
jsme vzestupovali k vyšší formě bolesti, která jest tvořivá
a činná. Rozhodl ses, drahý příteli, že budeš ve svých horách,
mezi svými knihami a uprostřed svých školních lavic i nadále

130