nejtemnější a nejzávratnější. Vidím jasně před sebou cudné
a energické semknuti Tvých panických rtů, any recitovaly
zvolna a žalobně verše, kde kvílí, podoben vysokému snu
klášternice, smutek nad věčným odcizením muže a ženy,
neboť dni našich duší nikdy se nepotkávají. Slunce, jež
nad sebou stejně vysoko zříme, je pro ni a pro nás rozdílno
v čase. A jak jsi pak pohodil sklesle a přece toužebně
rukama, viděl jsem v jejich posunu obžalobu osudu, který ob·
jeti, zasvěcené jen ženám hodným nejvyššího obdivu,
vyplnil leda parou a stínem. Vzmužil ses potom a čta sloky
téže symfonické skladby o zemi, přetvářitelce forem, o
bolesti, tíži to kosmu, a o černých rukách minulosti, měl jsi
soustředěnou, až ztrnulou tvář učitele, jenž vykládá před
lavicemi, ale vlastně jen sobě to, co považuje sám za
nejdůležitější. Opustil jsi na okamžik tekst a s vášní přírodozpytce
vysvětloval jsi mi podivuhodný obraz o tragické hudbě
přírody, vždy nové a nové a přece plné tisíciletých
remi
j

niscencí, kam básník zaklel biologickou myšlenku
ata
vismu. A četli jsme dále, když tu zažili jsme náhlou, takřka
živelnou ilustraci mistrových slov: Víme, že všechno
zasáhla kletba. Ptáci výší i plazové země chvějí se před
mocnějšími. Hnědá a bílá káně spustila se střelhbitě s oblak
k zemi a padala s přitaženými křídly. Pak rozpiala kJ;ásná a
pružné své peruti a vrhla se dychtivě na zmiji, která se
zatřpytila mezi vřesem a vítězně unášela ji, zpozorovavši nás,
do oblak. Tento příklad, smutek podletí i soumrak našich
souhlasících mysli dávaly za pravdu mystikovi, a hluboko do
jeseně js~e si rozváděli veškeré odstavce hovoru, který se
smrtí vedou spící.

A Ty bys mohl, drahý příteli, skutečně sám sobě uvěřiti,
že jsem bezstarostně a lehce zaměnil tuto přísnou a bolestnou
koncepcí života a vesmíru, s níž jest nerozlučně spiato mé
- nikoliv mé, nýbrž naše - celé mládí, za úsměvný opti.
mismus a za pohodlnou radost?

Neupírám ovšem, že jsem nevýslovně šťasten, ba po druhé

128