Masarykovo světlo není studené. Tím se český myslitel liší
tak podstatně od severských duchů protestantského založení
a mravní přísnosti, s nimiž jinak těsně souvisí. Tento Slovák
z vinorodého kraje, obdařený od přírody pronikavým bleskem
v hlubokých zracích a ne odolatelnou ohnivostí řeči, která
není ani rétorická ani básnická, chová na dně své duše mocný
plamen, jenž každou chvíli vyšlehne z pohledu, pohybu,
myšlenky, činu. Tato slovácká vatra v nitru Masarykově mohutní
a nabývá žáru léty, a proto T. G. Masaryk opravdu nestárne.
Postřehl sám, že tnu postupně přibývá radikalismu a
rozhodnosti, a jen slepec mohl by neviděti, oč ohnivěji jednal Masary k
v drubé své kampani politické než v mladočeském období
svého parlamentarismu, a jak se jeho plamennost ve
vystupování stupňovala průběhem světové války. Jest to iracionální
rys, kterého si Masaryk buď úplně neuvědomuje aneb snaží sám
vyložiti racionalističtěji, než učiní jednou psycholog z dějinné
vzdálenosti. Není dojista náhodou, že před Palackým, jenž
jest v tolika směrech jeho myšlenkovým blížencem, dává po
hlasu své lásky zřejmou přednost ohnivému Havlíčkovi; že,
ač jest takovým odpůrcem romantismu i retoriky, přilnul
tolik k Mazzinimu; že ze všech francouzských básníků se
zabýval jediné Mussetem - najdou se pro to různé výklady
a důvody u Masaryka samého i u jeho žáků, ale vše marno:
ohnivý genij s plamenem v žilách přimkl se mimoděk ke svým
podobencům. Temperament určuje ráz myšlení často větší
měrou, než by rozumová úvaha ráda připustila: proto Masaryk
odmítal vždy filosofii, jejímž základním rysem jest chladná
střízlivost: hned jak vstoupil na filosofickou katedru pražskou,
udivil svou odmítavostí vůči Kantovi a brzy dopomohl
herbartismu v Č~chách k zaslouženémú konci. j~~-tak se mohl
státi obroditelem filosofického myšlení v Čechách, že je z
vědecké střízlivosti přenesl do varu života, do zápasů mravních
principů, na horkou půdu skutečnosti životní - v jiném
smyslu než pastorský syn z Naumburku zafilosofoval si
Masa
125