oběti všech obětí, nutno vydržet, vytrvat, bíti se do
posledního dechu, vzíti na sebe tíhu prokletí a zasvěcení smrti. Kdo
zde odhazuje zbraně, kdo se cítí vyčerpán, kdo přiznává
převahu domnělému vítězi? Nikdo z roje desátníka Bertranda,
nikdo z krajanů Barbussových. Moudrost Ohně jest krutá,
moudrost to spartanská: vydržet a vytrvat, v boji dokud mi·
litarism nepodlehne, aby se nevztyčil více.

Když Klára Viebigová, skladatelka hakatistického románu
Spící vojsko a velebitelka pruské soustřeďující politiky
v kronice Stráž na Rýně, ohlásila válečný román.
očekávali četní ctitelé berlínské naturalistky. že zasvětí osvědčený
dar, slučovati obraz veřejného dění s malbou mravů
společenských, tomu, aby ukázala, jak německá žena bojuje bok
po boku německého vojáka a jak celou svou mravní sílu
vynakládá na to, aby zamezila životní rozvrat v zadní zemi,
zamýšlený čtyřdohodou. Ale Dcery Hekubiny nadobro
zklamaly tuto naději. Osnova knihy, dějově rozestřené přes
válečné roky 1915 a 1916, nese úplně znaky své umělecky
vyzrálé tvůrkyně. Na dobovém pozadí, naznačeném
výraznými, byť zběžnými tahy freskovými, rýsuje se souběžně
několik osudů žen z berlínského předměstí, jejichž vzájemné spojení
motivováno jest spíše jen vnějškově a nahodile než s
uměleckou nutností. Všecky vrstvy měšťanské a dělnické
společnosti mají tu své představitelky: vedle ženy generálovy stojí
zámožná, .ale primitivní domkářka předměstská, vedle boha.
tých kapitalistů chudé úřednictvo, prodavačky, služky,
zřízeňkyně doplňují tlum dělnic továrních a domáckých. Klára
Viebigová proniká nazírání a cítění všech těch žen ze stavů
tak různých nejen naprostým pochopením věcným, ale i
hlubokou a věrnou účastí laskavé humanistky, jíž není žádné
hnutí. ženského pudu, citu, toužení, smutku cizí: v řeči
i gestu, ve zvycích i fysiognomii stojí před námi plasticky a
názorně berlínské dcery Hekubiny. Válka určuje osud všech
a dává mu tragické zbarvení, zasahujíc silně pudové hrdinky
románu v obou primitivních instinktech - v hladu a v lásce.

114