zákopů, úmyslně zavodněných ze sousedních průplavů, a tllk
ti, kdož zbyli ještě z roje kdysi Bertrandova, nyní však
zbaveného vůdce, poznali, že nejstrašnější z bitevního pekla
nejsou jícny plivající oheň, nýbrž kratery chrlící příval bahnité
vody a v ní jako příšerné leklé ryby zohavené mrtvoly
kamarádů i nepřátel. Na první pohled se zdá, jako by Barbusse
podával jen úžasně věrnou a nelítostně pravdivou kroniku
zkušeností tohoto roje, spoléhaje ne toliko na svou pamět,
nýbrž hlavně na deníkové zápisky přinesené ze zákopů a
zpracované s nejmenším nákladem komposice ihned po návratu,
když bitevní dojmy pálily ještě jako čerstvé rány, a kdy se
řadový voják Barbusse cítil v zadní zemi cizincem, jenž
náleží vlastně spíše k roji nežli mezi klidné civilisty. Tato
kronika, v úvodních kapitolách poněkud vleklá, ale kapitolu za
kapitolou se stupňující, až dospěje úchvatných, skoro
visionářských výjevů bubnové palby, bodákového útoku a
podzemní zátopy, jest úžasným dokladem naturalistického daru
pozorovatelského. Oko, nadané vysoce vyspělou kulturou
malířskou a schopné namnoze divoké fantastiky, zabíhající
až v grotesku, zachycuje tu v letu prudkém a vysilujícím sled
výjevů, které snesou srovnání s přízraky Dantovými a
Blakovými.

Zvolna však poznává čtenář Barbussův komposiční plán,
provedený virtuosně, byť polo skrytě. Podzemní a noční litice,
dříve než zadáví znamenaný roj, vybaví u každé své oběti
utajenou, ale nejmocnější stránku jejího lidství, aby ji
převrátila v jízlivou karikaturu: smyslný voják posedlý
pohlavností, najde krásku, která jej stále dráždila blízkostí a únikem,
jako mrtvolu odporně hnijící j manžel roztoužený po ženě,
zanechané nedaleko před frontou, jenž jest otřesen,
pohlédnuv podivuhodnou náhodou do jejího úsměvného života,
překoná v sobě osten žárlivosti, ale hned na to pohlcen jest
plamenem dělovým j ze dvou nerozlučných bratří zkroucen a
zkomolen jest jeden v bubnové palbě a utlívá v samé
blízkosti bratra, jenž ničeho netuší a hyne v touze a hledánÍ!

112